Upozornění: Plánované ukončení provozu těchto www stránek ke dni 31.12.2026.

Životopis jógina - kapitola 39: Tereza Neumannová, katolická stigmatička (úryvek)

Naše skupinka strávila příjemný den jako hosté Sira Harryho Laudera na jeho statku ve Skotsku. Ale brzy jsme přepluli přes průliv La Manche na pevninu, protože jsem chtěl vykonat speciální pouť do Bavorska. Cítil jsem, že je to moje jediná příležitost k návštěvě velké katolické mystičky Terezy Neumannové z Konnersreuthu.

Už před lety jsem četl o Tereze úžasný výklad. Článek obsahoval tyto informace:

1. Tereza, narozená v roce 1898, byla ve věku dvaceti let při nehodě zraněna; oslepla a ochrnula.

2. Roku 1923 získala dík modlitbám ke sv. Tereze, „Květince“, zázračně zrak. Později byly náhle vyléčeny i její údy.

3. Od roku 1923 přestala Tereza úplně přijímat potravu a nápoje s výjimkou trochy posvěcené vody, kterou denně polkla.

4. V roce 1926 se objevila na Terezině hlavě, prsou, rukou a nohou stigmata čili svaté Kristovy rány. Od té doby prochází každý pátek Kristovým umučením a prožívá ve svém vlastním těle celou jeho historickou agonii.

5. Ačkoli normálně zná jen prostý německý dialekt své vesnice, vyslovuje Tereza při svých pátečních transech věty, které vědci identifikovali jako starou aramejštinu. V některých chvílích hovoří při svých vizích hebrejsky nebo řecky.

6. Se souhlasem církve se Tereza podrobila detailnímu vědeckému pozorování. Dr. Fritz Gerlick, vydavatel protestantských německých novin, přijel do Konnersreuthu, aby „odhalil katolický podvod“, a skončil tím, že napsal s úctou její životopis.

Dychtil jsem jako vždycky, ať už na Východě nebo na Západě, po setkání se světci. 16. července přijela naše skupinka do malebné vesnice Konnersreuthu. Bavorští venkované projevili živý zájem o našeho forda (kterého jsme si přivezli s sebou z Ameriky) i jeho smíšenou posádku – mladého Američana, starší dámu a olivově zbarveného Orientálce s dlouhými vlasy zastrčenými za límec saka.

Terezina chaloupka, čistá a úpravná, s rozkvetlými pelargóniemi u primitivní studny, byla zavřená a tichá. Sousedé ani listonoš právě procházející kolem nám nemohli poskytnout žádnou informaci. Začalo pršet; moji společníci navrhli, abychom odjeli.

„Ne,“ odmítl jsem tvrdohlavě. „Zůstanu tady, dokud se nějak k Tereze nedostanu.“

O dvě hodiny později jsme ještě pořád seděli v bezútěšném dešti ve svém voze. „Pane,“ postěžoval jsem si s povzdechem, „proč jsi mě sem přivedl, jestli zmizela?“

Vtom se u nás zastavil muž hovořící anglicky a zdvořile nám nabídl pomoc.

„Nevím jistě, kde Tereza je,“ řekl, „ale často navštěvuje profesora Wurze, ředitele semináře v Eichstattu, asi osmdesát mil odtud.“

Příštího rána jsme vjeli do tiché vesnice Eichstattu protkané úzkými uličkami s dlážděním z kočičích hlav. Dr. Wurz nás ve svém domě srdečně přivítal. „Ano, Tereza je tady.“ Poslal jí zprávu o naší návštěvě. Posel se brzy vrátil s její odpovědí:

„Ačkoli mě biskup požádal, abych bez jeho svolení s nikým nemluvila, přijmu Božího muže z Indie.“

Hluboce dojat těmito slovy následoval jsem Dr. Wurze nahoru do obývacího pokoje. Hned nato tam přišla i Tereza; vyzařovala z ní aura míru a radosti. Měla na sobě černé šaty a na hlavě neposkvrněný bílý čepec. Bylo jí sedmatřicet, ale vypadala mnohem mladší, svěží a okouzlující jako dítě. Zdravá, urostlá, růžovolící a veselá – taková byla světice, která vůbec nejedla!

Na uvítanou mi velmi jemně stiskla ruku. Oba jsme v mlčenlivé shodě zářili – věděli jsme, že i ten druhý miluje Boha.

Dr. Wurz se laskavě nabídl, že bude tlumočit. Když jsme se posadili, všiml jsem si, že se na mne Tereza dívá s naivní zvědavostí; hinduisté jsou zřejmě v Bavorsku vzácní.

„Vy nic nejíte?“ Chtěl jsem slyšet odpověď z jejích vlastních úst.

„Nic kromě posvěcené hostie z rýžové moučky každé ráno v šest.“

„Jak je ta hostie velká?“

„Je tenká jako papír a má velikost mince.“ Dodala: „Přijímám ji jako svátost; když není posvěcená, nedokážu ji spolknout.“

„Přece nežijete z tak mála už dvanáct let!“

„Žiju z Božího světla.“ Jak prostá odpověď a jak einsteinovská!

„Vidím, že si uvědomujete, že do vašeho těla proudí energie z éteru, slunce a vzduchu.“

Tvář jí ozářil rychlý úsměv. „Jsem ráda, že chápete, jak žiju.“

„Váš svatý život je každodenní demonstrací pravdy vyslovené Kristem: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘ “

Opět projevila radost nad mým vysvětlením. „Skutečně je to tak. Jedním z důvodů, proč jsem dnes zde na zemi, je, abych dokázala, že člověk může být živ neviditelným Božím světlem a ne jenom potravou.“

„Můžete učit i druhé, jak žít bez potravy?“

Jako by ji to trochu polekalo. „To nemohu; Bůh si to nepřeje.“

Když můj pohled padl na její silné, půvabné ruce, Tereza mi ukázala malé, čtvercové a čerstvě zahojené rány na obou dlaních. Na hřbetě obou rukou mě upozornila na drobnější rány ve tvaru srpku, rovněž čerstvě zahojené. Obě rány procházely jejíma rukama. Při pohledu na ně mi vyvstal zřetelně v mysli obraz velkých čtvercových železných hřebů s hroty ve tvaru srpku, jakých se v Orientě používá dodnes, ale jež jsem, pokud si vzpomínám, na Západě neviděl.

Světice mi pověděla něco o svých každotýdenních transech. „Přihlížím jako bezmocný divák celému Kristovu umučení.“ Každý týden se na dobu od čtvrteční půlnoci do jedné hodiny pátečního odpoledne její rány otvírají a krvácejí; ze svých obvyklých šedesáti kilogramů ztratí pokaždé pět. Silně trpí ve své soucitné lásce, a přece se s radostí těší na každotýdenní vizi svého Pána.

Ihned jsem si uvědomil, že Božím záměrem s jejím podivným životem je ujistit všechny křesťany o historické autentičnosti Ježíšova života a ukřižování, jak je zaznamenal Nový zákon, a dramaticky předvést věčně živé pouto mezi galilejským mistrem a jeho věřícími.

Profesor Wurz vyprávěl o některých svých zážitcích se světicí.

„Často jezdíváme s Terezou a početnou skupinou na výlety po Německu. Je to nápadný kontrast – my jíme třikrát denně a Tereza vůbec ne. Zůstává svěží jako růže, nedotčena únavou, kterou z cesty pociťujeme. Když dostaneme hlad a sháníme nějaký hostinec, vesele se nám směje.“

Profesor připojil i několik zajímavých detailů: „Protože Tereza nepřijímá potravu, má seschlý žaludek. Nevyměšuje, ale její potní žlázy fungují; kůži má stále vláčnou a pevnou.“

Když jsem se s Terezou loučil, vyjádřil jsem přání být přítomen jejímu transu.

„Ano, přijeďte příští pátek do Konnersreuthu,“ odpověděla laskavě. „Biskup vám vydá povolení. Jsem moc ráda, že jste mě vyhledal tady v Eichstattu.“

Mnohokrát mi jemně potřásla rukou a doprovodila naši skupinku až k vratům. Pan Wright pustil rádio ve voze; světice si je prohlížela s nadšeným obdivem. Kolem nás se shromáždil takový zástup mládeže, že Tereza raději ustoupila do domu. Viděli jsme ji u okna, odkud se na nás dívala jako děcko a mávala nám.

Z rozhovoru s jejími dvěma bratry, velmi laskavými a přátelskými, jsme se druhého dne dozvěděli, že světice spí v noci jenom hodinu nebo dvě. Navzdory četným ranám na těle je aktivní a plná energie. Má ráda ptáky, pečuje o akvárium s rybičkami a často pracuje na své zahradě. Má bohatou korespondenci; katoličtí věřící ji prosí o modlitby a léčivé požehnání. Mnoho prosebníků se jejím prostřednictvím vyléčilo z vážných chorob.

Její bratr Ferdinand, asi třiadvacetiletý, vysvětloval, že dík modlitbám má Tereza moc přenášet na své tělo nemoci druhých. Potravu nepřijímá od té doby, kdy se modlila, aby krční choroba jednoho mladíka z její farnosti, který se připravoval na vstup do kláštera, byla přenesena do jejího hrdla.

Ve čtvrtek odpoledne zajela naše skupinka k biskupovi, který se dost překvapeně podíval na moje vlající vlasy. Ochotně nám vystavil potřebné povolení. Nestálo to nic; omezení zavedla církev jen proto, aby ochránila Terezu před návalem náhodných turistů, kteří přijížděli v předešlých letech každý pátek v tisícových zástupech.

Do Konnersreuthu jsme přijeli v pátek asi o půl desáté. Povšiml jsem si, že Terezina chaloupka má zvláštní přístěnek se skleněnou střechou, aby měla vevnitř hodně světla. Byli jsme rádi, že dveře už nejsou zamčené, nýbrž pohostinně dokořán otevřené. Stála tu řada asi dvaceti návštěvníků, všichni vyzbrojeni povolením. Mnozí přijeli shlédnout mystický trans z velké dálky.

Tereza složila v mých očích první zkoušku už v profesorově domě, když intuitivně poznala, že ji chci spatřit z duchovních důvodů a ne z pouhé prchavé zvědavosti.

Druhá prověrka spočívala v tom, že jsem se těsně předtím, než jsem vystoupil nahoru do jejího pokoje, uvedl do jógického transu, abych s ní byl v telepatickém spojení. Vešel jsem do místnosti plné návštěvníků; ležela v bílém rouše na posteli. S panem Wrightem v patách jsem se zastavil hned za prahem, ohromen podivnou a nanejvýš děsivou podívanou.

Z Tereziných spodních víček vytékala bez přerušení asi v třiceticentimetrovém proudu krev. Její pohled byl zaměřen vzhůru na duchovní oko uprostřed čela. Tkanina omotaná kolem její hlavy byla zbrocena krví ze stigmat po trnové koruně. Bílým rouchem nad srdcem prosakovala krev z boku v místě, kde kdysi dávno utrpělo Kristovo tělo poslední znesvěcení vojákovým kopím.

Ruce měla Tereza roztaženy v mateřském, prosebném gestu; její tvář nesla výraz zmučený i božský zároveň. Vypadala hubenější, po mnoha jemných i viditelných stránkách změněná. Mumlala slova v cizím jazyce; její lehce se chvějící rty hovořily s osobami, které viděla svým vnitřním zrakem.

Protože jsem s ní byl sladěn, začal jsem i já vidět scény její vize. Pozorovala Ježíše, jak nese mezi pokřikujícími zástupy kříž. Najednou zvedla zděšeně hlavu; Pán pod krutou tíží upadl. Vidina zmizela. Vyčerpaná palčivým soucitem klesla Tereza těžce na polštář.

V tom okamžiku jsem za sebou uslyšel tupý úder. Na vteřinu jsem pootočil hlavu a uviděl dva muže, jak vynášejí bezvládné tělo. Ale protože jsem se probíral z hlubokého stavu nadvědomí, nepoznal jsem hned člověka, který se zhroutil. Upřel jsem zrak opět na tvář Terezy, smrtelně bledou pod potůčky krve, ale teď už klidnou; vyzařovala z ní čistota a svatost. Teprve později jsem se ohlédl a uviděl pana Wrighta, jak si tiskne ruku na tvář, ze které mu stéká krev.

„Dicku,“ zeptal jsem se s úzkostí, „to vy jste upadl?“

„Ano, omdlel jsem z té strašné podívané.“

„Máte odvahu, že jste se vrátil, abyste se na to znovu podíval,“ řekl jsem útěšně.

Vzpomněli jsme si na poutníky, trpělivě čekající ve frontě, a oba jsme se mlčky s Terezou rozloučili a opustili její posvátnou přítomnost.

Tereza Neumannová, slavná katolická stigmatička, která v roce 1935 inspirovala mou pouť do Konnersreuthu v Bavorsku.

Tereza Neumannová, Richard Wright a já.

Bratři Terezy Neumannové. Stojím s nimi v Konnersreuthu, Bavorsko.

Zdroj: kniha Paramhansa Jógánanda - Životopis jógina