Upozornění: Plánované ukončení provozu těchto www stránek ke dni 31.12.2026.

Životopis jógina - kapitola 46: Giribála - jóginka, která nikdy nejí

„Kam pojedeme dnes ráno?“ Fordku řídil pan Wright; spustil zrak z vozovky jenom na tak dlouho, aby se na mne tázavě podíval. Ze dne na den neměl tušení, která část Bengálska je na programu.

„Dá-li Bůh,“ odvětil jsem zbožně, „uvidíme osmý div světa – světici, jejíž potravou je jen vzduch.“

„To je po Tereze Neumannové opakování zázraku.“ Ale pan Wright se i tak dychtivě zasmál; dokonce šlápl na plyn. Další mimořádné sousto pro jeho cestovní deník! Nebyl to věru žádný průměrný turista.

Zrovna jsme nechali za zády školu v Ráňčí; vstávali jsme před východem slunce. Kromě mého tajemníka a mne tvořili naši společnost ještě tři bengálští přátelé. Vpíjeli jsme opojný vzduch, přírodní víno jitra. Náš řidič se opatrně proplétal s vozem mezi časnými venkovany a dvoukolými kárami, zvolna taženými hrbatými voly zapřaženými do jha, kteří měli sklon pohádat se o cestu s troubícím vetřelcem.

„Pane, rádi bychom se dozvěděli o té světici něco víc.“

„Jmenuje se Giribála,“ informoval jsem své společníky. „Poprvé jsem o ní slyšel před léty od jednoho učeného pána, Sthitilála Nandího. Přicházel často k nám na Gurpar Road dávat soukromé hodiny mému bratru Bišnuovi.

‚Giribálu znám dobře,‘ řekl mi Sthitibábu. ‚Používá určitou jógickou techniku, která jí umožňuje žít bez potravy. Byl jsem jejím blízkým sousedem v Navábgaňdži u Iččhápuru. Dal jsem si záležet na tom, abych ji pozoroval zblízka; nikdy jsem nenašel žádný důkaz, že něco jí nebo pije. Můj zájem nakonec tak vzrostl, že jsem požádal mahárádžu z Bardvánu, aby dal věc prozkoumat. Užasl nad tou historkou a pozval ji do svého paláce.

Souhlasila se zkouškou a dva měsíce žila zamčena v malé části jeho domu. Později se vrátila do paláce znovu na dvacetidenní zkoušku a potom na poslední návštěvu, která trvala patnáct dní. Mahárádža mi sám řekl, že ho tato tři pozorování přesvědčila mimo jakoukoli pochybnost, že Giribála nejí.‘

Toto Sthitibábuovo vyprávění mi zůstalo v paměti pětadvacet let,“ uzavřel jsem. „Někdy jsem si v Americe říkal, jestli snad tu jóginku nepohltí řeka času dřív, než ji budu moct uvidět. Musí už dnes být dost stará. Ani nevím, kde žije a zda dosud vůbec žije. Ale za pár hodin budeme v Puruliji; tam bydlí její bratr.“

V deset třicet jsme už hovořili s jejím bratrem, purulijským advokátem Lambádarem Déem.

„Ano, moje sestra je naživu. Někdy zůstává u mne, ale momentálně je v našem rodinném domě v Biuru.“ Lambádarbábu se pochybovačně zadíval na fordku. „Nemyslím, svámídží, že už některý automobil pronikl tak hluboko do vnitrozemí, jako je Biur. Asi by bylo nejlepší, kdybyste se spokojili s prastarou volskou károu.“

Naše skupina odhlasovala jako jeden muž věrnost chloubě Detroitu.

„Fordka přijela z Ameriky,“ řekl jsem advokátovi. „Byla by hanba připravit ji o příležitost seznámit se se srdcem Bengálska.“

„Ať vás doprovází Ganéša!“ řekl Lambádarbábu se smíchem. A dodal zdvořile: „Jestli tam dojedete, jsem si jist, že vás Giribála ráda uvidí. Bude jí už sedmdesát, ale zdraví má pořád znamenité.“

„Povězte mi, pane, je to skutečně pravda, že nic nejí?“ Podíval jsem se mu přímo do očí, těch výmluvných oken duše.

„Je to pravda,“ jeho pohled byl otevřený a poctivý. „Za víc než pět desítiletí jsem ji nikdy neviděl polknout ani sousto. Ani kdyby najednou nastal konec světa, nemohlo by mě to udivit víc než pohled na to, jak moje sestra jí.“

Společně jsme se usmáli nad nepravděpodobností obou těchto kosmických událostí.

„Giribála nikdy nevyhledávala pro své jógické praktiky nedostupnou samotu,“ pokračoval Lambádarbábu. „Celý život prožila obklopena rodinou a přáteli. Všichni si už na její podivný stav zvykli. A všecky by ohromilo, kdyby se najednou rozhodla něco sníst. Sestra je přirozeně zdrženlivá, jak se sluší na hinduistickou vdovu, ale náš malý okruh v Puruliji a Biuru ví, že je to doslova ‚výjimečná‘ žena.“

Bratrova upřímnost byla zjevná. Vřele jsme mu poděkovali a vyrazili směrem k Biuru. V pouličním krámku jsme se zastavili na kári a luči, což přivábilo hejno kluků, kteří přihlíželi, jak pan Wright jí po prostém hinduistickém způsobu rukou. Zdravá chuť k jídlu nás přiměla posílit se na odpoledne, které, aniž jsme to ještě věděli, mělo být náročné.

Cesta nás vedla na východ přes sluncem vypálená rýžoviště do bardvánské části Bengálska. Ujížděli jsme po cestách lemovaných hustou vegetací; ze stromů se širokými větvemi podobných deštníkům se řinuly písně majn a bulbulů s pruhovanými hrdélky. Tu a tam zaznělo vrzání a řinčení volských kár s okovanými koly, vyvolávající v mysli ostrý kontrast ke svištění pneumatik automobilů na aristokratickém asfaltu měst.

„Stát, Dicku!“ Můj náhlý povel přiměl fordku k prudkému drcnutí. „Ten přetížený mangovník přímo volá, abychom mu ulehčili.“

Všech pět se nás vyřítilo jako kluci k zemi pokryté mangy; strom ochotně shodil své plody, jakmile dozrály.

„To v Americe nemáte, že svámídží?“ smál se Šaileš Mazumdár, jeden z mých bengálských studentů.

„To ne,“ přiznal jsem, pokryt mangovou šťávou i spokojeností. „Jak mi tohle ovoce na Západě chybělo! Hinduistický ráj je bez manga nepředstavitelný.“

Sebral jsem kámen a srazil pyšného krasavce ukrytého na nejvyšší větvi.

„Dicku,“ zeptal jsem se mezi dvěma sousty ambrozie, ohřátými tropickým sluncem. „Jsou ve voze všechny kamery?“

„Jsou v zavazadlovém prostoru.“

„Jestliže se ukáže, že Giribála je opravdová světice, chci o ní na Západě napsat. Hinduistická jóginka s tak inspirujícími schopnostmi by neměla žít a umřít nepoznána – stejně jako většina těchto mang.“

O půlhodinu později jsem se ještě stále procházel ve venkovském míru.

„Pane,“ poznamenal pan Wright, „měli bychom dorazit ke Giribále, než zapadne slunce, abychom měli dost světla k fotografování.“ A dodal s úsměvem: „Zápaďáci jsou skeptická cháska; nemůžete očekávat, že uvěří v dámu bez jejího obrázku.“

Byl to nesporný kousek moudrosti; otočil jsem se zády k pokušení a nasedl znovu do vozu.

„Máš pravdu, Dicku,“ vzdychl jsem si, když jsme se opět rozjeli. „Obětuji mangový ráj na oltář západního realismu. Fotografie mít musíme.“

Cesta byla pořád horší; vrásky kolejí, hrboly ze zatvrdlé hlíny, smutné znaky stáří. Naše skupinka občas vysedla, aby umožnila panu Wrightovi manévrovat s fordem, kterého jsme my čtyři zezadu tlačili.

„Lambádarbábu měl pravdu,“ přiznal Šaileš. „Ten vůz nás neveze, my vezeme jej.“

Nudu vylézání z auta a vlézání do něho narušila tu a tam nějaká ta vesnice, každá pravý obraz malebné prostoty.

„Cesta se točila a motala porosty palem mezi starodávnými, neporušenými vesničkami, které hnízdily ve stínu lesa,“ zaznamenal pan Wright do svého cestovního deníku pod datem 5. května 1936. „Velice okouzlující jsou ty chumáče doškových hliněných chat, ozdobených na dveřích některým z Božích jmen; kolem si nevinně hrají malé nahaté děti; němě civí na velký černý vůz bez volského potahu, který se divoce žene jejich vesnicí, nebo se před námi rozprchnou. Ženy vykukují ze stínů; muži se pod stromy u cesty jenom líně pootočí, navzdory své nenucenosti zvědaví. Na jednom místě se všichni vesničané koupali ve velkém rybníku (v oděvech – současně odmotávali z těla mokré a namotávali suché). Ženy nosily domů vodu ve velkých mosazných džbánech.

Naše cesta byla veselá honička přes výmoly a hrboly; házelo to s námi, nořilo nás to do potůčků, odvádělo objížďkami od nehotové cesty; klouzali jsme ve vyschlých písčitých řečištích a v pět odpoledne jsme byli konečně blízko místa svého určení Biuru. Tato miniaturní vesnička ve vnitrozemí bankurského okresu, skrytá v hustém listí, je v období dešťů, kdy se potoky promění v divoké bystřiny a cesty plivají bláto jako hadi jed, pro cestovatele nedostupná.

Zastavili jsme se u skupiny věřících, kteří se vraceli domů z modliteb v chrámu (venku v poli), a hned jsme byli obloženi tuctem skromně oděných mládenců; vlezli si na stupátka vozu, dychtiví dovést nás ke Giribále.

Cesta vedla k háji datlovníků, které stínily skupinu chatrčí uplácaných z hlíny, ale ještě než jsme k ní dorazili, fordka se na okamžik naklonila v nebezpečném úhlu, zvedla se a zase dopadla zpátky. Úzká cesta se vinula mezi stromy a přes rybník, přes hřebeny do děr a hlubokých kolejí. Uvízla v křoví, potom zase přistála na kopečku a vynutila si odstranění trochy hlíny; a tak jsme postupovali pořád dál, pomalu a opatrně; najednou se nám postavila do cesty hromada větví, která vyžadovala objíždku po srázném svahu do vyschlého rybníku, a chtělo to dost škrábání, tesání a ohánění se lopatou, než jsme mohli jet dál. Znovu a znovu se cesta zdála neprůjezdná, ale pouť musela pokračovat; ochotní mládenci přinesli lopaty a ničili překážky (Ganéšovy stíny!), zatímco spousty dětí a rodičů přihlížely.

Brzy jsme si už razili cestu dvěma prastarými koryty; ženy hleděly s vyvalenýma očima ze dveří chatrčí, muži kráčeli kolem nás a za námi, děti poskakovaly, aby bylo procesí větší. Naše auto bylo asi první, které zvládlo tuto trasu; ‚odborový svaz volských kár‘ tu musí být všemocný! Byli jsme senzace – skupina ve frkajícím voze pilotovaném Američanem, mířící přímo do jejich vesnické tvrze a znesvěcující její pradávné soukromí a posvátnost!

Zastavili jsme v úzké uličce a byli jsme jenom kousek od rodového domu Giribály. Pociťovali jsme po dlouhé bitvě s cestou, korunované úspěchem, uspokojivé vzrušení. Šli jsme k velkému jednopatrovému stavení z cihel a malty, které dominovalo okolním hliněným chatrčím; dům právě opravovali, byl obklopen charakteristickým tropickým lešením z bambusu.

V horečném očekávání a s potlačovanou radostí jsme stanuli před otevřenými dveřmi ženy, požehnané ‚bezhladovým‘ dotekem Páně. Vesničané, mladí i staří, neustále hleděli s otevřenými pusami, ženy z trochu větší vzdálenosti, muži a chlapci nestoudně přímo nám v patách, když přihlíželi této nevídané podívané.

Brzy se ve dveřích objevila malá postava – Giribála! Měla na sobě matně zlatavé hedvábí; typicky indickým způsobem popošla skromně a zdráhavě kupředu a vykoukla zpod horního cípu svého svadéšíjského sárí. Oči jí zářily jako doutnající uhlíky ze stínu pokrývky hlavy; zaujala nás její laskavá a dobrotivá tvář, uvědomělá a chápavá, bez poskvrny pozemského lpění.

Plaše se přiblížila a mlčky se podvolila cvakání našich fotoaparátů a filmových kamer. Trpělivě a plaše vydržela naše přesouvání kamer do lepšího postavení a lepšího světla. Konečně jsme zvěčnili pro potomky mnoha fotografiemi jedinou ženu na světě, o níž je známo, že žije už přes padesát let bez potravy. (Tereza Neumannová se postí od roku 1923.) Mateřský byl výraz Giribály, když před námi stála, zcela zakryta svým volným rouchem, takže z jejího těla nebylo vidět nic než obličej se sklopenýma očima, ruce a drobné nohy. Obličej se vzácně pokojným a nevinným výrazem – široká, dětská, chvějící se ústa, ženský nos, úzké zářivé oči a melancholický úsměv.“

Sdílel jsem dojmy pana Wrighta z Giribály; duchovnost ji halila jako jemně zářící závoj. Poklonila se mi pranámen, kterým obvykle zdraví hospodář mnicha. Její prosté kouzlo a tichý úsměv byly lepším uvítáním než medové řečnění; zapomenuta byla naše obtížná, prašná cesta.

Drobná světice se posadila se zkříženýma nohama na verandu. Ačkoli bylo na ní vidět šrámy stáří, nebyla vyzáblá; její olivově zbarvená pokožka zůstávala čistá a zdravá.

„Matko,“ řekl jsem bengálsky, „víc než pětadvacet roků jsem se těšil na tuto pouť. Slyšel jsem o vašem svatém životě od Sthitilála Nandího.“

Souhlasně přikývla. „Ano, byl to můj dobrý soused v Navábgaňdži.“

„Za ta léta jsem přeplul oceány, ale nikdy jsem nezapomněl na svůj dávný plán, že vás jednou navštívím. Drama, které tu tak nenápadně hrajete, by se mělo zveřejnit před světem, který už dávno zapomněl na vnitřní božskou potravu.“

Světice na okamžik zvedla oči a s vážným zájmem se usmála.

„Bábá (otec) to ví nejlíp,“ řekla pokorně.

Byl jsem šťasten, že se neurazila; člověk nikdy neví, jak bude velký jógin nebo jóginka reagovat na zmínku o publicitě. Zpravidla se jí vyhýbají a chtějí provádět své hluboké zkoumání duše v mlčení.

„Matko,“ pokračoval jsem, „odpusťte mi tedy, že vás budu obtěžovat mnoha otázkami. Odpovězte jenom na ty, na které budete chtít; porozumím i vašemu mlčení.“

Půvabným gestem roztáhla ruce. „Ráda odpovím, pokud může tak bezvýznamná osoba jako já dát uspokojivé odpovědi.“

„Och ne, ne bezvýznamná!“ odporoval jsem upřímně. „Jste veliká duše.“

„Jsem pokorná služebnice všech.“ A dodala kupodivu: „Ráda vařím a krmím lidi.“

Podivný koníček pro světici, která nejí, pomyslel jsem si.

„Povězte mi to, matko, sama – opravdu žijete bez potravy?“

„To je pravda.“ Chvíli mlčela; její další slova ukázala, že se v duchu potýká s aritmetikou. „Od svých dvanácti let a čtyř měsíců až doteď, kdy je mi osmašedesát – tedy víc než padesát šest let – jsem nic nesnědla ani nevypila.“

„Jste někdy v pokušení jíst?“

„Kdybych pocítila touhu po jídle, musela bych jíst,“ konstatovala prostě, ale vznešeně tuto axiomatickou pravdu, až příliš dobře známou světu, ve kterém se třikrát denně točí všechno kolem jídla.

„Ale něco přece jíte!“ V mém hlase zazněl protest.

„Ovšem,“ usmála se s rychlým porozuměním.

„Vaše strava se odvozuje z jemných energií vzduchu a slunečního svitu a z kosmické síly, která znovunabíjí vaše tělo přes prodlouženou míchu.“

„Bábá to ví,“ souhlasila opět klidně a nevzrušeně.

„Povězte mi, matko, prosím vás, něco o vašem raném životě! Bude to zajímat celou Indii a dokonce i naše bratry a sestry za mořem.“

Giribála odložila svou obvyklou rezervovanost a uvolnila se do hovornější nálady.

„Tak dobře.“ Její hlas zněl tiše, ale pevně. „Narodila jsem se v tomto lesnatém kraji. Moje dětství nebylo nijak pozoruhodné, leda že jsem byla posedlá neukojitelnou chutí k jídlu. V raných letech mě zasnoubili.

‚Dítě,‘ varovala mě často matka, ‚snaž se krotit tu svoji chtivost! Až přijde čas, kdy budeš muset žít mezi cizími v manželově rodině, co si o tobě pomyslí, jestli budeš trávit celé dny jenom jezením?‘

K pohromě, kterou předvídala, skutečně došlo. Bylo mi teprve dvanáct, když jsem přišla natrvalo do manželovy rodiny v Navábgaňdži. Tchyně mě ráno, v poledne i večer plísnila pro mé hltavé zvyky. Její hubování bylo však skrytým požehnáním; probudilo duchovní sklony, které ve mně spaly. Jednou ráno už byl její výsměch nelítostný.

‚Brzo vám dokážu, že už se nedotknu jídla, dokud budu živa,‘ řekla jsem popuzeně.

Tchyně se tomu pohrdavě zasmála. ‚Tak?‘ řekla. ‚A jak chceš žít bez jídla, když nedokážeš žít bez přejídání?‘

Na tuto otázku jsem neměla odpověď. Ale mého ducha posílilo železné odhodlání. V ústraní jsem se obrátila na svého Nebeského Otce.

‚Pane,‘ modlila jsem se pořád, ‚pošli mi gurua, který mě naučí živit se Tvým světlem a ne jídlem.‘

Zachvátila mě božská extáze. Hnána blaženým duchem šla jsem k navábganžskému ghátu u Gangy. Cestou jsem potkala kněze manželovy rodiny.

‚Ctihodný pane,‘ řekla jsem mu s důvěrou, ‚povězte mi laskavě, jak žít bez jídla.‘

Díval se na mne bez odpovědi. Nakonec řekl útěšně: ‚Dítě, přijď dnes večer do chrámu; vykonám za tebe zvláštní védský obřad.‘

Tak mlhavá odpověď nebylo to, co jsem hledala; šla jsem dál ke ghátu. Ranní slunce prostupovalo vodu; očistila jsem se v Ganze, jako by to bylo posvátné zasvěcení. Když jsem odcházela od říčního břehu v mokrém šatu přilnulém k tělu, zhmotnil se přede mnou v jasném denním světle můj mistr.

‚Maličká, jsem guru, kterého ti poslal Bůh na tvé naléhavé modlitby,‘ pravil. ‚Hluboce se ho dotkla jejich neobvyklost. Ode dneška budeš živa z astrálního světla a atomy tvého těla bude živit nekonečný proud.‘ “

Giribála se odmlčela. Vzal jsem tužku a blok pana Wrighta a pro jeho informaci jsem přeložil několik údajů do angličtiny.

Světice pokračovala ve vyprávění; její tichý hlas bylo sotva slyšet. „Ghát byl opuštěný, ale můj guru rozprostřel kolem nás auru ochranného světla, aby nás později nevyrušil nikdo, kdo se přijde vykoupat. Zasvětil mě do krijové techniky, která osvobozuje tělo od závislosti na hmotné potravě smrtelníků. Technika zahrnuje použití jisté mantry a dechové cvičení, obtížnější, než jaké může zvládnout průměrný člověk. Není v tom žádný lék ani kouzlo; nic než krijá.“

Po způsobu amerických reportérů, kteří mě tomu nevědomky naučili, jsem se vyptával Giribály na mnoho věcí, o nichž jsem se domníval, že by mohly svět zajímat. Kousek po kousku mi poskytla tyto informace:

„Nikdy jsem neměla děti; před mnoha lety jsem ovdověla. Spím velmi málo, protože spát a bdít je pro mne totéž. V noci medituji, ve dne se věnuji svým domácím povinnostem. Málo cítím změny počasí od jedné roční doby ke druhé. Nikdy mi nebylo špatně a nikdy jsem nestonala. Když se náhodně zraním, cítím jenom slabou bolest. Nevyměšuji. Mohu ovládat své srdce a dýchání. Často vídávám ve vizích svého gurua a jiné veliké duše.“

„Proč neučíte tomu, jak žít bez potravy, i jiné, matko?“ zeptal jsem se.

Mé náročné naděje ve prospěch hladovějících milionů světa se v zárodku rozplynuly.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Můj guru mi přísně nařídil, abych to tajemství nikomu neprozradila. Nepřeje si zasahovat do Božího dramatu stvoření. Rolníci by mi nepoděkovali, kdybych naučila mnoho lidí žít bez potravy. Zdá se, že bída, hladovění a nemoci jsou bič, kterým nás naše karma nakonec dohání k tomu, abychom hledali pravý smysl života.“

„Matko,“ řekl jsem zvolna, „jaký to má smysl, že jste byla jako jediná vybrána, abyste žila bez potravy?“

„Dokázat, že člověk je Duch.“ Tvář jí ozářila moudrost. „Ukázat, že duchovním pokrokem se člověk může postupně naučit žít z Věčného světla a ne z potravy.“

Světice se ponořila do hlubokého meditativního stavu. Její pohled se upřel dovnitř; tichá hloubka jejích očí ztratila výraz. Vydala jakýsi vzdech, předehru k extatickému bezdechému transu. Na čas uprchla do oblasti bez otázek, ráje vnitřní radosti.

Padla už tropická tma. Světlo malé petrolejové lampy se míhalo neklidně po tvářích tuctu vesničanů, kteří mlčky dřepěli ve stínu.

Poletující světlušky a vzdálené olejové lampy chat vetkávaly do sametové noci jasné přízračné vzorky. Nadešla bolestná hodina rozloučení; před naší skupinkou byla pomalá, únavná cesta.

„Giribálo,“ řekl jsem, když světice otevřela oči, „dejte mi, prosím, dárek na památku – proužek z vašeho sárí.“

Brzy se vrátila s kouskem váránasijského hedvábí. Najednou klesla na zem, aby mě pozdravila, a proužek mi podala.

„Matko,“ řekl jsem se zbožnou úctou, „dovolte raději vy mně, abych se dotkl vašich svatých nohou!“

Zdroj: kniha Paramhansa Jógánanda - Životopis jógina