Upozornění: Plánované ukončení provozu těchto www stránek ke dni 31.12.2026.

Film "Proměna" ("The Shift")

Ve filmu "Proměna" (originální anglický název "The Shift") rozebírá Dr. Wayne W. Dyer duchovní cestu od ambice k smyslu života. Zažité obrazce ega, které jsme se naučili v mládí od rodičů a společnosti - jako honba za majetkem, společenská prestiž, uznání, soutěžení - jsou uvedeny do protikladu se smysluplným životem zaměřeným na službu a dávání. Prostřednictvím příběhů - úspěšného podnikatele, matky dvou dětí, která hledá své místo ve světě, a filmového režiséra, snažícího se si vybudovat jméno - film nejenom inspiruje, ale také učí, jak si vytvořit smysluplný život plný hojnosti a bohatství.

Zde naleznete záznam nejdůležitějších myšlenek z filmu, avšak bez shlédnutí filmu nemusí být jejich hluboký význam dostatečně zřejmý.

 

Naprosto nepřipraveni vstupujeme do podzimu života. A co je horší, vstupujeme s chybnou představou, že naše pravdy a ideály nám budou sloužit jako doposud. Ale nemůžeme žít v podzimu života podle programu, jaký jsme měli na jaře. To, co bylo na jaře úžasné, bude nepatrné na podzim, a to, co bylo pravdou na jaře, stává se na podzim lží.

P R O M Ě N A

Jedna z věcí, která mě již delší dobu fascinuje, jsou ty spousty lidí, kteří za mnou přijdou, když přednáším o smyslu života a objevování významu v našich životech. Ptají se: "Jaké je mé poslání, jak ho mám najít, zdá se, že mi stále nějak uniká, pořád stojím na místě."

Vždy jsem cítil, že skutečným smyslem života je být šťastný, užívat si života, dostat se do bodu, kdy se nesnažíš dostat jinam. Spousty lidí se celý život snaží dostat jinam, než kde jsou. Nikdy nedojdou k cíli. Jeden ze způsobů, jak pochopit smysl života, je návrat k podstatě, čili najít svou vlastní přirozenost.

Před pár lety jsem napsal knihu "Změň své myšlenky a změníš svůj život", která se zakládala na starém učení Lao-c'e a na knize Tao te-ťing. Lao-c' nám připomíná, že všechno bytí pochází z ne-bytí. Ježíš to v Novém zákoně řekl takto: "Duch dává život." Ve skutečnosti tedy nepocházíte ze svých rodičů. Všichni jsme přišli z toho místa, které se nazývá Duch. Když jsme se objevili na tomto světě, objevili jsme se tady z malinkaté kapky lidské protoplazmy, ze zrnka, chcete-li, a v tomto zrnku bylo obsaženo naprosto vše, čím jsme se později stali, a vše, co potřebujeme k životu.

Jedna z nejdůležitějších metafor, kterou jsem kdy použil, je, že během prvních devíti měsíců našeho života, od našeho početí až do okamžiku narození, bylo pro nás všechno zařízeno. Nemuseli jsme nic dělat. Nemuseli jsme se trápit tím, jaká bude barva našich očí nebo jak bude vypadat naše tělo. O všechno bylo postaráno, jenom jsme se odevzdali. Nazývám to "tah budoucnosti". A táhne nás to právě tím směrem, pro který jsme předurčeni.

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pokud tam bylo zajištěno vše, co jsme potřebovali pro fyzickou cestu těla, proč by tam také nemohlo být zakódováno všechno pro zbytek naší pouti? Veškeré naše poslání už tam je. Celá naše osobnost tam je. Vše, čím se máme stát, nejen naše fyzické já, ale všechno, když se odevzdáme a necháme vést. Pak se narodíme a díváme se na to krásné malé stvoření jako rodiče - já mám osm dětí, viděl jsem to mnohokrát - díváme se na děťátko a řekneme: "Dokonalé dílo, Bože, dokonalé dílo! Nemohlo to být lepší. Ale od teď si to bereme na starost my."

Pak jsme obklopeni různými lidmi, naší rodinou, naší kulturou, ať jsme kdekoli, a všude nám začínají tvrdit, že nemůžeme věřit tomu, kým jsme. Musíme věřit čemusi mimo nás. Tak se vydáme na cestu ambice. Jakmile jednou řekneme "teď se o to postaráme", vložíme tam něco, uchopíme tuhle dokonalost a jednoduše Stvořitele vystrnadíme. A objeví se ego.

Tahle naše součást, ego, nám začne říkat, že nejsme dokonalé, božské stvoření, součást Boha, z níž jsme vzešli. Říká něco jiného. Říká, že jsi tím, co máš. Začíná to hračkami, pak bankovními účty a nakonec majetkem, který máme. Dřív, než si to uvědomíme, si začneme vytvářet totožnost na základě našeho majetku. Začneme věřit, že čím více mám, o to cennějším jsem člověkem.

Tak trávíme svoje životy tím, že zabředáváme svoje děti do kultury, která zdůrazňuje v-í-c-e. Stává se téměř mantrou ega: musíte mít víc a víc. Čím více toho máme, tím více se bojíme, že se druzí pokusí vzít to, co máme, tím více trávíme času nad tím, jak to ochránit a jak to rozmnožit. Problém je, že pokud se ztotožňujeme s tím, co máme, a tyto věci zmizí, pak i to, kým jsme, zmizí.

Druhý aspekt ega je, že nejsme jen tím, co máme, ale také jsme tím, co děláme. A to, co děláme, nazýváme úspěchem. Ve světle myšlenky, že jsme tím, co děláme, nás pohltí myšlenka, že náš úspěch, naše hodnoty, naše cena coby lidské bytosti se zakládá na tom, co všechno dokážeme. Takže musím vydělat více peněz. Musím dosáhnout povýšení. Musím soupeřit s každým člověkem, který se snaží získat to, co mám já. Učí nás to znovu a znovu a znovu.

Všichni naši mladí jsou takhle vedeni, když dělají například atletiku. Nejdůležitější je, abys byl první a říkáme o sobě, jsem číslo jedna, jsem lepší než všichni ostatní. Neustále se nacházíme v soutěživé náladě a věříme, že v tomto světě se musí soupeřit. Toto nám říká ego.

Třetí stránkou je představa, že jsem tím, co si o mě myslí druzí, že jsme svou reputací. Tohle je zvlášť důležité pro mladé lidi, kteří se učí, že se mají oblékat podle ostatních. A pokud tě druzí lidé nemají rádi, pak s tebou není něco v pořádku. Pokud se tím necháme pohltit, pokaždé, když se otočíme, budeme někým jiným.

Toto platí zvláště pro ženy, hlavně v jejich vztahu k rodině. Ženy jsou často v naší kultuře a společnosti vedeny tak, že jediný způsob, jak můžou dosáhnout naplnění je, jak se chovají ke své rodině, jak se chovají jako dcera, jako matka a jako babička. Ačkoli to jsou důležité stránky života ženy, pokud si to takto vybraly, není to to jediné. Mnoho žen hluboko v sobě slyší volání, že mají dosáhnout něčeho velkého, něčím přispět. Častokrát toto volání přeslechnou. Proto povzbuzuji ženy, aby nepřestávaly své vnitřní volání vnímat. Aby neignorovaly svou část, která jim říká, že sem přišly, aby vytvořily něco obrovského, a že na to mají zrovna takový vliv a zrovna takové právo jako kdokoliv jiný.

Potom se posuneme do dalších fází ega, které mluví o něčem, čemu se říká odloučení. Ego velmi silně věří, že je odděleno od všech ostatních. Další stránka ega učí, že jsem oddělen od všeho, co mi v životě schází, od všeho, co bych rád měl. Nakonec nás ego učí nejohavnější chybu ze všech a to, že jsme odděleni od Boha.

Jednou z rovnic, kterou se naučíme na podzim svého života, když překročíme práh do smysluplného období je, že si uvědomíme, že pocházíme z nějakého zdroje - můžeme mu říkat Bůh, můžeme mu říkat Tao, to není důležitě - a že tento zdroj je všude. Není místa, kde by nebyl. Musí být všude, protože vše tvoří. Vše pochází z tohoto zdroje. Pak musí být i ve mně. Neexistuje-li místo, kde není, musí být ve mně. A je-li ve mně, musí taky být ve všem, o čem si myslím, že mi v životě chybí. Pokud to víme, pak víme, že s tím, co nám v životě schází a co bychom rádi měli, jsme nějakým způsobem duchovně propojeni a jediné, co musíme udělat, je vymyslet, jak sami sebe nasměrovat tak, abychom s tím souzněli a uvědomovali si, že už jsme s tím propojeni.

Když vkročíme do podzimu svého života, bereme si stejné myšlenkové pochody, které jsme se naučili na jaře svého života a to: soupeření, vyhrávání, být lepšími než ostatní, a snažíme se používat tyto pochody i na podzim svého života. A skončí to tak, že žijeme ve lži, protože to, co bylo pravdou na jaře, se na podzim stává lží. Problém je, že nevíme jak vkročit do smysluplně fáze života. V tu chvíli se musíme naučit vrátit se do prvních devíti měsíců života, od momentu našeho početí do momentu narození.

Lao-c' o tom píše v knize Tao te-ťing: "Nech se vést." Říká, že Tao nic nedělá, že nenechá nic nedokončené. To je chvíle, kdy se musíme dostat do bodu, kde se můžeme odevzdat a dojít poznání, že nejsme sami, že budeme vedeni, že máme přirozenost a že jí můžeme důvěřovat. Není to něco, s čím musíme neustále bojovat. Není to něco, co musíme dirigovat. Doslova, přemýšlejte nad tím. Raději se nechte vést, než abyste řídili vy.

Jak překročíme do smysluplné fáze našeho života, začneme přemýšlet o naplnění dharmy, naplnění osudu, naplnění čehosi uvnitř nás, volání, které jen my můžeme v sobě cítit. Nikdo nám nemůže říci, co to je, ale pokud to cítíme a známe to, pak vítězení a snaha předčít ostatní jsou druhořadé v porovnání s nasloucháním tomuto hlasu a se smysluplným životem.

Když velcí myslitelé mluví o spojení s Bohem, vyplývá z toho jedno téma: být v tichosti. Když všichni spí a když zmizí všechna rozptýlení, když se cítíme být sami se Zdrojem, to je chvíle, kdy jsme Zdroji nejblíže. Být sám se Zdrojem neznamená jen se cítit dobře. Jedná se o nové vědomí své vlastní božskosti a čeho je schopno dosáhnout. Je to o návratu do místa, odkud jsme přišli. Skvělý citát od T. S. Elita to vystihuje: "Nikdy nesmíme přestat pátrat. Na konci našeho hledání dojdeme k místu, kde jsme začali, a budeme tam poprvé."

Když jsem začínal psát, měl jsem štěstí, že mě lidé považovali za tak zvaně "úspěšného". Mojí motivací často bylo, kolik peněz za knížku vydělám, jak bude vypadat má příští smlouva, kolik týdnů byla na seznamu bestsellerů v New York Times, na jakém místě se umístila, dostal jsem se do The Tonight Show, dostal jsem se do Donahue Show.

Byl jsem naprosto úspěšný, ale uvnitř mne byla jedna část, která mi říkala: Je tam pro tebe něco víc. Psal jsem knížky o psychologii: Vaše bludy, Pulling Your Own Strings, The Sky's the Limit. Všechny si vedly dobře, všechny byly bestsellery, ale uvnitř jsem se měnil. Bylo to volání po něčem jiném a viděl jsem, že se ta proměna v mém životě děje.

A ta proměna byla více ve smyslu duchovna. Byla více ve smyslu vyššího vědomí. Začaly mě zajímat knihy od lidí jako Krišnamurtí a Muktánanda. Vzpomínám si, jak jsem šel za svým agentem a řekl jsem mu, že chci napsat knížku o těchto duchovních myšlenkách a on řekl: "Ne, ne, ne, budeš psát o sexu. To se bude prodávat. Dr. Ruth o tom píše, ale ty jsi mnohem lepší než ona." Pořád mluvil v tomto duchu.

A pak řekl: "Mám pro tebe druhou knížku. Uděláme smlouvu na dvě knížky - napíšeš knížku, jak vydělávat peníze, znáš to, prostě 'Dyerův návod jak vydělávat peníze.'" A já jsem řekl: "Artie, to nemůžu udělat, musím psát o tomhle." A on že ne, že "to nikdo nebude kupovat. Je to bezvýznamné, toho je tam teďka plno, samý New Age." A já na to: "Ale já o tom musím psát, je to něco, čím žiji, co cítím, je to naprosto fascinující."

Vzpomínám si, jak jsem mu poslal návrh a on řekl: "Dobře, pošlu to dál." Vzpomínám si, jak byli neochotní, nedali mi skoro žádnou zálohu, protože tomu vůbec nevěřili, ale byl jsem na cestě. Byl tam takový silný vnitřní pocit, že mohu nabídnout něco většího, že bych měl udělat něco, co neznamená dělání věcí, které už znám, co není jen dělání něčeho, u čeho vím, jak na to.

Pamatuji si, když jsem prošel tou proměnou, ačkoliv jsem měl trochu obavy, pamatuji si, že jsem se cítil asi nejsvobodněji za celý svůj život. Mou motivací nebylo, jestli si to lidé koupí, kolik peněz vydělám, jestli mě dají na seznam bestsellerů. Z toho všeho se staly vnější faktory, tj. věci, které mě následovaly, místo abych se za nimi honil.

V podstatě chci říct, že se člověk dostane do bodu, kdy začne být veden něčím větším, než je on sám. Buď v harmonii s tím, proč tady jsi a buď v harmonii s Duchem, s Bohem, se Zdrojem. Zůstaň u toho. A jak u toho vydržíš, smysluplná fáze života začne být důležitější. Jakmile jednou přejdete do podzimu života, není možné se vrátit.

Této proměně, tomuto posunu od ambice ke smyslu, z jara do podzimu života, obvykle předchází něco, čemu říkáme kvantový okamžik. Možná to zní divně, používat takový termín, ale kvantový okamžik odkazuje k vlastnostem něčeho, co Maslow nazval vrcholným zážitkem.

První vlastností - jsou celkem čtyři - je, že je velmi pronikavá, jasná. Druhou vlastností či charakteristikou těchto kvantových okamžiků je, že překvapí. Třetí vlastností těchto kvantových okamžiků je, že jsou dobrotivé. Člověk se při nich vždycky cítí dobře. Čtvrtou a poslední vlastností je, že jsou trvalé. To znamená, že to není něco, co přijde a odejde ven oknem. Zůstává to s tebou navždy.

Například já jsem před 21 lety nechal pití a předtím jsem si ani nedokázal představit, že bych se toho mohl vzdát, protože jsem si 10, 15, 20 let dával dvě nebo tři piva denně. Nepamatuji si den, kdy jsem si nedal. Ale věděl jsem, že to musím změnit. Bylo 4:05 ráno, pamatuji si ty hodiny, kdy se posunuly. Vzbudil jsem se a v místnosti byl jakoby vánek. Něco podobného jsem předtím nikdy nezažil. Vůně růží. Bylo to před 21 lety. Dokážu vám i říct, co viselo na háčku ve skříni, měl jsem tam zrcadlo, dále malý obrázek. Stále to vidím, jakoby se to stalo dnes ráno. Vidím to tak jasně, že si to pořád pamatuji.

Také si pamatuji, jak mě překvapilo, co se v tu chvíli dělo. Skoro jako by nějaká síla převzala vedení a byl jsem prostě fascinován.

Nemá to nic společného se štěstím. V pravý okamžik, když jsi v jiném rozpoložení, v jiné životní fázi, se děje přesně to, co se dít má. Když jsi v životě dole, když si myslíš, že už to nemůže být horší, to jsou často zážitky, které potřebujeme, abychom se posunuli výše.

Dám ti příklad: Tu noc před tím momentem, který jsem zrovna popsal, jsem vzal celou rodinu, pět dětí a ženu, a šli jsme do restaurace. Jako obvykle jsem si objednal nikoliv jedno pivo, ale dvě, abych měl své druhé pivo, kdyby zrovna číšník nebyl na blízku. A číšník mi řekl: "Promiňte, pane, lituji, ale nemůžu vám přinést alkohol." Zeptal jsem se proč. On řekl: "Včera jeden z našich číšníků podal alkohol nějakému nezletilému a odebrali nám licenci."

A já řekl: "Jdeme odsud." Řekl jsem svým dětem, aby vstaly, šly zpátky do auta, připoutaly se bezpečnostními pásy a tak dále. Moje žena tehdy měla spoustu práce, bylo to pro ni velmi náročné, ale mně to v té době nijak nevadilo, protože jsem chtěl svoje piva a dělal jsem se důležitějším než všichni ostatní. Tak jsme odjeli do jiné restaurace.

Vzpomínám si, že jsem se večer styděl, když jsem usínal. Manželka se mnou o tom chtěla trochu mluvit, ale mě to nezajímalo. Měl jsem pravdu a to je přesně to, co z vás ego udělá. Že máte vždycky pravdu.

Té noci, ta zkušenost, kterou jsem měl ve 4:05 ráno na druhý den, mě nejen zbavila alkoholu, ale asi mi také zachránila život. Přetvořila můj život mnoha různými způsoby. A to jen proto, že jsem byl otevřený.

Tao mě naučilo jednu z největších lekcí: být jemný, přizpůsobivý a nechtít všechno ovládat. Jedna z nejlepších myšlenek Tao říká: "Nech se vést." Tam se chceme dostat, do bodu, kdy prostě necháme věci plynout. Někdy se tomu říká "nech být a nech Boha", tj. že dovolíš Zdroji, který skrze každého z nás neustále proudí, aby dělal a prováděl svá kouzla a ta kouzla budou vždy pracovat pro naše nejvyšší dobro, pokud se odevzdáme.

Když přestaneš řídit svůj život a necháš se vést, pokud se do toho bodu dokážeš dostat, nezůstane nic nedokončené. Všechno, co potřebuješ, tam bude. Pro většinu z nás to je záhada, protože věříme, že my jsme ti, kdo musí dělat všechno.

Není zajímavé, že jsi měl všechno, cos potřeboval, v prvních devíti měsících života? Proč tomu tak není po následujících 90 let? Protože se do toho mícháme.

Když mi bylo devatenáct, byl jsem v námořnictvu Spojených států, byl jsem poddůstojník a dostal jsem rozkaz se nalodit na letadlovou loď U.S.S. Ranger, která byla nasazena v Yokosuce v Japonsku. Tak jsem nastoupil na chladírenskou loď U.S.S. Vega v Alamedě v Kalifornii a zrovna když jsem nastupoval, abych vykonal 29-denní cestu napříč Pacifikem, mi strýček Bill, Bill Volick, který byl učitelem v Haywardu v Kalifornii, dal jednu knížku. Byla to sbírka krátkých povídek od Lva Tolstého, který nepsal jen skvělé romány a povídky, ale i výbornou duchovní literaturu. Byl považován za duši Ruska.

Prvním příběhem v jeho sbírce byla "Smrt Ivana Iljiče". Ivan Iljič byl soudce, který žil v Moskvě. Jedním z významnějších rysů této povídky je jeho vztah s manželkou, kterou v podstatě nenáviděl, protože nenáviděl svou práci a cítil, že ona ho do ní navedla a dotlačila, protože to bylo něco prestižního. Byl plný vnitřního vzteku a zlosti za to, co udělal. Název povídky "Smrt Ivana Iljiče" naznačuje, jak to skončí. Ivan Iljič ležel na smrtelném loži a jeho žena ho držela za ruku, žena, kterou v podstatě nenáviděl celý život. Díval se jí do očí a jeho poslední slova byla: "Co když byl celý můj život omyl?" a zemřel.

Byl jsem tím velmi silně otřesen. Vzal jsem kousek papíru a napsal si poznámku: "Milý Wayne, neumírej, dokud máš svou hudbu stále v sobě." A tím se řídím celý život. Když umřeš, vrátíš se ke Zdroji a budeš v prostoru lásky.

Ale Tao říká, že nemusíme umřít, abychom se tam dostali. Může zemřít ego a můžeme žít v tom prostoru dokonalé lásky i zde. Ta jasná, překvapující, dobrotivá a trvalá vlastnost, která je příznačná pro kvantový okamžik, a která nás vede k proměně, je ve skutečnosti ukazatelem, že se vracíme zpátky ke Zdroji. Začínáme žít z Tao. Napojujeme se znovu na záměr.

Slovo entusiasmus můžeme v řečtině rozdělit na entheos a iasm, což znamená "Bůh uvnitř". Když máte v sobě nadšení, entusiasmus pro něco, ve skutečnosti k vám promlouvá Bůh a říká vám: Udělejte vše pro to, abyste na konci života nemuseli říkat to, co řekl Ivan Iljič: "Co když byl celý můj život omyl?" Nedokážu si představit větší tragédii než toto.

Synchronismus je spolupráce s osudem. Všechno se stane normou, když ego není hnací silou ve tvém životě. Začneš ve všech věcech rozpoznávat mocnou, organizující inteligenci, která s tebou a pro tebe pracuje, téměř jako bys ji uváděl do chodu pouze tím, že jsi spojen se svým Zdrojem. Osud, který se zdá, jako by byl na tebe uvalen něčím mimo tebe, již není hnací silou ve tvém životě. Jsi napojen na Zdroj a jakoby ti tato božská organizující inteligence, Bůh, Tao nebo jak to chceš nazývat, jakoby ti téměř říkala: Hraj hudbu, kterou jsi sem přišel hrát a já tam budu, abych ti pomohla překonat jakoukoli svízel nebo překážku, která se ti objeví na cestě. A svízelné to nebude, protože tě Zdroj podporuje.

Liší se v tom nějak od sebe muži a ženy? Prožívají tu proměnu jinak? Ve skutečnosti je v tom velký rozdíl. V poslední době o tomto tématu vyšlo několik studií. Byla vypracována tahle úžasná studie, kterou mám tady. Jmenuje se "Okamžik, který obrátí vaše hodnoty vzhůru nohama" a má čtyři části - muži a ženy, před a po.

Před kvantovým okamžikem byli všichni požádáni, aby uvedli největší priority svých životů, od té nejdůležitější k té nejméně důležité. Pro muže nejdůležitější hodnotou, kterou se naučili, bylo bohatství, hromadění peněz. Vlastně to není tak velké překvapení, protože nás muže, když vyrůstáme, učí, že naším úkolem je podporovat rodinu, že naším úkolem je jít kupředu. Druhou nejdůležitější hodnotou bylo dobrodružství, jít ven a dobývat svět. Třetí byl úspěch. Jako muži jsme vychováváni v duchu toho, že jsme tím, co děláme, čeho dosáhneme, že jsme tím, co jsme schopni vytvořit. Čtvrtou hodnotou byl požitek. Scházet se s kámošema, sbalit co nejvíce holek, užít si co možná nejvíce srandy. Pátou hodnotou bylo být respektován, a my muži víme, co to znamená: "Hele, dej si na mě bacha, kámo." Když tě jako kluka nerespektují, dostáváš se do bitek. To jsou hlavní priority našeho života: být schopen vydělávat peníze, mít pocit dobrodružství, dosáhnout úspěchu, užívat si a být respektován. Jedná se v podstatě o jaro našeho života.

Druhá část studie se týká hodnot po kvantové proměně. Stejné otázky, pouze o mnoho let později. Sledovali tento vývoj po dobu celého života. Hodnotou na prvním místě je duchovno. Nastal přesun od peněz k duchovnu, které předtím ani nebylo na seznamu. Prostě ho tam nenajdete. Mám tady seznam patnácti hlavních hodnot, není tam. Na druhém místě je osobní klid, méně úzkosti, méně stresu, chcete-li. Třetí je rodina. Rodina na prvním seznamu byla, ale někde dole. Co se po jednom z těchto okamžiků stane? Začneš se rozhlížet kolem a řekneš si: Co je vlastně pro mě v mém životě důležitě? Další na seznamu je Boží vůle. To je ta, která říká: Cítím, že mám nějaký smysl. Upřímnost je pátou vlastností. Ne upřímnost, že nekradu, ale jak upřímný jsem jako muž, se svými pocity. To jsou hlavní hodnoty pro muže. Takže když porovnáš ty před proměnou a po, je vidět, jak podstatná změna to je, jaká proměna se udála.

U žen je to ještě překvapivější. Před jedním z těchto kvantových momentů je hodnotou číslo jedna rodina. A není to překvapující, protože ženy jsou v naší společnosti a kultuře vychovávány k tomu, aby byly dobrou matkou, dobrou dcerou, aby se staraly o rodinu, o děti a tak dále. Druhou hodnotou, což vás možná překvapí, byl smysl pro nezávislost, jakýsi pocit nezávislosti. Třetí byla kariéra. Ženy mají velmi často pocit, že nemají právo na kariéru, protože mají povinnost starat se o rodinu. Ale jedno se s druhým vůbec nevylučuje. Tím se chce říct, že za tím vším je něco více. Čtvrtou hodnotou u žen bylo zařadit se, být jako všichni okolo. A nakonec krása a tím se nemíní jen to, že je hezké být hezká, ale ženy se hodnotí podle vzhledu.

Takže toto byly hlavní kvality nebo charakteristiky či hodnoty žen před jednou z proměn. Jejich hodnoty se po proměně radikálně změnily. Hodnotou číslo jedna žen po této zkušenosti je jejich osobní růst. Vzpomeňte si, že předtím to bylo starat se o všechny kolem, dělat tu správnou věc, zařadit se. A teď najednou jde o to, jak rostu jako lidská bytost, jak vnímám sebe samou? Druhou je sebeúcta. Mám nějakou hodnotu? Jak sebe sama vnímám? Mám hodnotu jako člověk? Třetí je duchovno, můj smysl pro spojení s něčím větším, než jsem já sama.

A nakonec štěstí, toto opět předtím ani na seznamu nebylo. Bylo to na seznamu skoro úplně dole. Jak často byly ženy vychovávány k tomu, aby věřily, že jejich štěstí není nic důležitého, že mají dělat to, co dělat mají, místo aby cítily, že mají také nárok být šťastné. A potom jedna velmi zajímavá hodnota, říká se jí odpuštění. Tato hodnota se pro ně stala velmi důležitou - odpuštění. To je dobré, protože můžeme odpustit všem lidem, kteří nám dali nesprávné informace o tom, co máme dělat. Ano, v lidech se probouzí nelibost. Spousta lidí se s tím ztotožňuje.

Chtěli byste si vyslechnout o jednom skutečném zázraku, který se mi stal? Pro mě to byl skutečný zázrak. Bylo to vyléčení, ke kterému došlo, a které si pořád nedokážu vysvětlit. Bylo to v roce 2000, kdy jsem vzal skupinu 25 lidí na duchovní výpravu do Assisi. Už jsem tam několikrát byl. Dokonce jsem napsal knížku, která se jmenuje "Každý problém má své duchovní řešení", a zakládá se na modlitbě svatého Františka. Pár hodin jsem o tom přednášel a všichni jsme navštívili místa, kde svatý František žil a vykonal hodně svých zázraků. Na druhý den jsme měli jet na výlet do místa zvaného San Damiano, kde žila svatá Klára, která byla vlastně první ženou patřící k františkánům. A ve třetím patře byla ložnice, přesně taková, jako ve 13. století.

Na tom výletě byl mladík, bylo mu 21 let. Jmenoval se John a byl z Pensylvánie. Měl mozkovou obrnu a na každé noze měl dvě těžké dlahy. Měli jsme vyjít do třetího patra. Vedlo tam točité schodiště až do třetího patra, kde byla ložnice svaté Kláry. No a John, aby mohl jít nahoru, musel dávat nohu takhle do strany, umíte si to představit? Tak se dostal o schod výš a pak tu druhou přitáhl a tak vylezl na další schod a znovu ji přitáhl, protože měl ztuhlé nohy. Ale jak jsme se dostávali do hodně úzké části schodiště, nemohl dávat nohy do strany. Šlo mu to jen takhle daleko a nemohl jít nahoru ani dolů. Prostě tam uvíznul. Byl jsem nad ním a on mě zastavil a řekl: Wayne, mám problém. Nemůžu udělat další krok, protože nemůžu dát nohu do strany, není tu místo a zpátky to nejde. Co budeme dělat? Za námi bylo hodně lidí a čekali, aby mohli úzkým schodištěm projít nahoru. Umíte si to představit?

Tak jsem mu bez přemýšlení řekl: "Johne, zavěs se mi na záda, dej mi ruce kolem krku, opři se a já tě po schodech vynesu nahoru." Neřekl jsem vám ale, že před tím, než jsme se vydali na tenhle výlet, jsem si vážně poranil pravé koleno a to tak, že mi několik ortopedů řeklo, že brzy mi ho budou muset vyměnit, protože kost dřela o kost. Když mi vylezl na záda se svými 100 kily, udělal jsem tři kroky a uvědomil si, že to koleno asi nevydrží a že půjdu rovnou k zemi. Rychle jsem si představil, co asi ráno budou psát všechny noviny v Assisi: Duchovní učitel se zřítil ze schodiště. Čtyřicet mrtvých.

V okamžiku, když jsem začínal klesat, jsem měl vizi svatého Františka. Zdálo se mi, že ho vidím, ale neřekl ani slovo. Bylo to hrozně rychlé a on udělal rukama toto. Jinými slovy vstaň. A najednou jsem tam ucítil vůni růží, stejnou, jakou si pamatuji v tom příběhu. Zvedl jsem se a začal jsem s ním stoupat po schodech nahoru a moje koleno se najednou srovnalo samo. Bylo v pořádku. Nejenže se srovnalo, ale cítil jsem najednou takový příliv energie jako nikdy předtím. Šel jsem stále rychleji a dál ho nesl na zádech. Pak jsem se dal do běhu a vyběhl úplně nahoru. Moje žena čekala nahoře a řekla: "Co se ti stalo, co to děláš?" Ostatní sotva popadali dech a já povídám, že se právě stal zázrak, že nevím, co se děje. Uvědomil jsem si, že mě koleno vůbec nebolí a že už vůbec nekulhám. Mimochodem, to koleno mi pak nikdy neoperovali. V tom okamžiku se uzdravilo.

Později jsem se o tom zázraku bavil, a když se mě lidé ptali, proč si myslím, že se to stalo právě mně, jsem jim odpověděl: "No a proč ne? Jsem přece Wayne Dyer... napsal jsem o něm celou knížku... Zázrak si zasluhuji." Ano, opravdu věřím, že se mi přihodila velmi zvláštní věc. K tomu nedochází, když zapojujete své ego. V tu chvíli jsem tenkrát na své ego úplně zapomněl. Nebylo to tím, že bych byl tak skvělý a duchovní nebo tak výjimečný. Podat Johnovi pomocnou ruku byla moje okamžitá reakce na to, co potřeboval a tehdy se stal ten zázrak. V jednom okamžiku jsem bez přemýšlení pomohl bližnímu, zapomněl jsem na sebe a jakoby se otevřely dveře, učitelé mě našli a řekli: "Tady to máš". Nejlepší, jak mít ty dveře otevřené, je nemyslet na sebe a sloužit. Je to vždycky o službě druhým. Lidé si mylně myslí, že přitáhnou k sobě to, co v životě chtějí, ale já hluboce věřím, že to, co chceme, k sobě nepřitáhneme. Přitahujeme jen to, co jsme.

Ať hledáš v životě cokoliv, je to tady a pro tebe. Objeví se to, až bude potřeba, ve správný čas a na správném místě. Je to stále v tvé mysli. Cokoli potřebuješ k dokončení tohoto projektu, cokoli potřebuješ vytvořit, všechno je tady. Můžeš se připravit a pak tomu dát volný průběh. Je snadné uvěřit, že vše dopadne perfektně.

Žijeme ve světě, kde je všechno možné. Neexistují náhody. Všechno je podporováno božskou organizující inteligencí. Je potřeba se dostat do místa, kde se nesoustřeďuješ jen sám na sebe. O věcech, které chceš pro sebe, začneš říkat: "Jak by je mohli mít jiní místo mě?" To je realizace Boha. Jedna z věcí, která nastane, když se odpoutáš od svého ega, je, že se posuneš od pocitu nárokování si k pocitu pokory. Uvědomíš si, že nemáš nárok na nic. To je řeč ega. Základní pravdou je, že musíš být tím, z čeho pocházíš. Jestli pocházíš z Božství, musíš být božský. Když zvedneš ruce a řekneš: "toto jsou ruce boží", tak copak Bůh svýma rukama dělá? Bůh pouze dává, to je vše co umí.

Pokud tvoje pozornost není soustředěna na tvé ego, ale na dávání, vesmír na to zareaguje dáváním zpět. Vesmír se zeptá: "Jak ti můžu posloužit?" Ale sám musíš napřed někde sloužit. Pak bude přechod dokončen, až přejdeš do místa, kde není ego.

A jak se dostáváme do smysluplné fáze života, neznamená to, že už nemáme žádné ambice. Znamená to, že máme smysluplné ambice. Toužíme po jiných věcech. A nyní se naše touha transformovala ve smysl a musíme se naučit být pozorovatelem a ustoupit do pozadí. Začneme žít a věřit tomu, kam nás Zdroj vede. Přestaneme lpět na výsledku a tento odstup způsobí, že už nikdy více nebojujeme. Dovolí, aby k nám věci přicházely a už nebudeme osobou, která koná. Dovolíme jim, aby se samy projevily. Boj je pryč.

Lidé se mě neustále ptají, jestli má ego nějaký účel a já na to reaguji, že nemá cenu ho bránit. Ego je falešné já, a když ho bráníte, bráníte jen nějakou iluzi. Bráníte něco, čím ve skutečnosti nejste. Vaše skutečné já je egu hodně vzdáleno. Každý z nás ví, že jsme sem přišli hrát hudbu, a přesto máme tendenci věřit, že jsme oddělené bytosti, že se musíme zařadit a že to je naší úlohou v životě. Nic z toho není pravda. K proměně může dojít mnoha způsoby. Může ji způsobit malá poznámka, shoda náhod, zvláštní událost, kterou jsme neočekávali. Může to být cokoliv, ale výsledek je vždycky stejný: uvědomit se, že tu nejsme proto, abychom dělali ze života stálý boj. Jsme tady, abychom se radovali a žili v míru. K tomu dojde na podzim života.

Pokud chcete ve svém životě vidět otevřené dveře, odpoutejte se od toho, co vám říká vaše ego a žijte z božského místa zvaného Duch a z toho, co Lao-c' nazýval ctnost. Podle něho existují čtyři ctnosti. První z nich je úcta k životu jako celku, což znamená respekt. Druhou je upřímnost, což není nic jiného než čestnost. Třetí je jemnost, která se projevuje v našem životě jako laskavost. A čtvrtá je schopnost podporovat, což se projevuje jako služba, prokazování služby ostatním. To jsou ty čtyři ctnosti. A Lao-c' chce, abychom podle nich žili.

Úžasný citát básníka Háfize říká, že ani po dlouhé době Slunce nikdy neřekne Zemi: "Dlužíš mi". Představte si, co taková láska dokáže. Rozsvítí celý svět.

V díle "Kurz zázraků" je úžasný citát, kde Ježíš říká: "Jestli chceš být jako já, věda, že jsme všichni jedním, pomůžu ti. Chceš-li být jiný, než já, počkám, až si to rozmyslíš, a ty si to rozmyslíš." A skutečně, není to to nejdůležitější? Proč bychom měli umřít, abychom to získali? Měli bychom být schopni to získat ještě dokud jsme tady.

Nikdo si nemusí klást otázku: Co je mým smyslem? Vždycky to nalezne ve službě. Kdybys jen na jeden den mohl obrátit svou pozornost k tomu, abys učinil život někoho jiného lepším, kdybys takhle dokázal přemýšlet, takto přemýšlí Bůh. Je to velmi staré chápání věcí, ale stále má platnost. Dotknout se něčího života je cennější než jakékoliv peníze.

Moje přítelkyně, Byron Katie říká: "věřit, že potřebuješ to, co nemáš, je definice šílenství." Myslet si, že nemůžeš dojít naplnění, dokud nedostaneš všechny ty věci, je opravdu iluze. Nepotřebuješ nic víc. Nezáleží na tom, co děláš. Můžeš být taxikářem, učitelem, dělníkem v továrně, manažerem. Důležité je, že se soustředíš na to, jak bys mohl sloužit. Přemýšlej o lidech, ke kterým jdeš, ať jsi kýmkoli na své cestě.

Tímto způsobem můžeš řídit firmu, nebýt připoután k výsledku, soustředit pozornost na službu. Začneš žít svůj život v oněch ctnostech, jak můžu sloužit, jak mohu být jemný, jak mohu být ctihodný. Takto přemýšlet znamená, že tvůj život má smysl. Jaro ti vzkazuje, co můžeš a co nemůžeš dělat, jak tě společnost definuje. Ale v podzimu života, po proměně, jde o připojení se k energii, která se stará o vše, a my všichni jsme prostě byli stvořeni. Zkus zastavit dýchání, růst nehtů. Žít ve ctnostech je vše, co je třeba dělat.

Skutečně cítím, že něco jiného nás má na starosti, takže je to opravdu o odevzdání se něčemu, co je větší než my, k čemu jsme připojeni a co skutečně ovládá vše. Hluboko v každém z nás je místo, které se chce cítit naplněně, chce vědět, že můj život něco změnil, že zanechávám toto místo, tuto planetu, na které jsem žil, v lepším stavu, než když jsem sem přišel, že něčí život byl hluboce ovlivněn díky mé existenci. Všichni toto chceme. Nemá to nic společného s věkem nebo nalezením sebe sama. Ať jste kdekoli, jakkoli staří, stačí jen jedna myšlenka, abyste změnili svůj život.

Diskuze k článku...