Bojovnik0806 (nemusel jsi to mazat): Já bych na to řekl - že člověk není stroj. Nemá pevná pravidla a pevné zákonitosti. Když si myslí že něco zvládl, tak je mu předložené něco úplně opačně, najednou ty věci nefungují jak měly, aby si s pokorou uvědomil, že život není tak úplně v jeho rukách jak si myslel. Je to životní vývoj - občas je nám podaná pomocná ruka a něco umožněno, abychom si uvědomili svůj význam. Ale vzápětí jsme sraženi neúspěchem, abychom si uvědomili současně i svou bezvýznamnost. To se neustále střídá, abychom se zformovali tím správným potřebným způsobem. Kdybychom přišli na to slavné "AHA" a zjistili jak co dělat aby to fungovalo, další život by už neměl smysl, úspěch by nám znemožnil se dál v životě vyvíjet. Tedy: "Teď zrovna to nejde? Děkuji za to s pokorou, asi to je to co teď pro svůj další životní vývoj nejvíc potřebuji."

Děkuji za odpověď.Vlastně se mnou zarezonovala tak, že lepší odpověď bych snad ani nemohl čekat.Ikdyž nějaký bojovník za svůj seberozvoj by zase řekl(ikdyž to mám v nicku, tak teď bych si to nedovolil už tvrdit) že každý neúspěch je dlouhodobě jen o tom, že člověk do toho prostě dal ze sebe málo.Což je asi možná pokušení z jedné strany jako přehnaného nátlaku nafouklé osobnosti, ikdyž uznávám, že někdy to může být i výmluva rezignované osobnosti.(pokud to je zase tak, že by to člověk převrátil do předpokladu, že nemá sám za sebe zkusit ani jediný krok, bez toho, že by dostal nějaké speciální znamení).

Jinak smazal jsem to proto, že mi nakonec došlo, že by možná nebylo vhodné tady některé začátečníky předem manipulovat, co všechno se může stát.

Jinak, vybavila se mi věta z knihy Davida Hawkinse - že v jádru ega je prý tajné temné přesvědčení, že ono samo je Bohem a zdrojem reality... Jen tomu musí prý přijít na kloub... Pokora je pak asi opačný přístup - Zdrojem je celkové Vědomí a já jako jeho střípek musím umět poznat své místo.

Je to možná i věčný konflikt mezi osobní magií(vlastní relativní vůlí) a celkovou mystikou(napojení se na vyšší Vědomí).

Ale trefil jses mi nejspíš určitě do noty.V mém případě to určitě byla spíš přehnaná snaha, která sice možná poté vyústila i do neschopnosti a neochoty něco zvládnout... Ale příčina byla spíš v tom, že jsem někde až moc tlačil na pilu, než to, že bych se vůbec nepokoušel... Díky

Platí že "vše co se děje, je správně". A vše je v jednotě. Naše ego je potřebné abychom si uvědomili svou (božskou) podstatu a pokora je potřebná abychom se neizolovali od celku a uvědomili si jednotu všeho, tedy je nutné střídání úspěchu a neúspěchu, vzestupu a pádu. To nás má přivést ke splynutí s celkem, pochopení že "Já jsem vším" a "Já jsem vše".

Je v pořádku snažit se, konflikt vzniká až tím, když ego vidí že to nejde podle jeho představy, a to ho popuzuje. Do jednoty s realitou se dostane tím, když přijme že je v pořádku když věci nejdou podle rozmarů ega. Obvykle se nám děje nejvíc to, co s námi nejvíce "cloumá", co nás zvedá a zas sráží. Když to člověk přijme a přestane to řešit, zmizí ten konflikt z života, protože zmizí prostředek ke srážení a zvedání ega, a pak to obvykle i začne samo fungovat. Sice může dočasně fungovat že "když to nejde po zlém, půjde to po ještě více zlém", ale jen dočasně, vždy se musí zákonitě na konci objevit pád.

Psal jsem si teď s jedním údajným pránistou, jednak mi tvrdil, že co se týče nějaké představy přehnaných trestů za špatnou karmu, že to považuje za lidské konstrukty a jednoduše příznakem nedostatečného napojení na celkové Vědomí a jako trest prý považuje jednoduše to, že člověk v tom napojení ještě není ...

A tvrdil mi, že dlouhé půsty ho nikdy nějak nelákali a ptal se mě proč jsem raději nezkoušel přejít na pránu ... Že on ten přechod měl 34dní, z toho prý 8dní ztrácel na váze a po 8dnech až do 34. dne jen na vodě prý už nezratil nic... Teď je to prý 56 dní a sem tam si zobne, co chce pro radost, ale že pořád jede hlavně na tu pránu... A říkal, že ten proces absolvoval během doby, co dělá normálně skladníka na ranní,odpolední ve fabrice, takže jakoby z jeho myšlenek mělo vyplynout, že padají veškeré předsudky ohledně pykání za karmu, nutnosti velkých a dlouhých příprav na přechod na pránu a nutnosti pobývat jen v čistém prostředí mezi samými bezpodmínečně milujícími a vyladěnými lidi... Nemohu potvrdit ani vyvrátit, ale myšlenky zajímavé....

Asi tentokrát nebudu půstovat, ale přecházet na pránu .... A buď po 21dnech bude váha +- stejná, nebo klasicky 10-15 kg dolů ....
Až mě to tam teda pustí....

Jinak mě napadlo, asi zas takový rozumový konstrukt, ale že prostě asi pozice stavů vědomí lidí obsahují různé rozsahy naladění... Alkoholikovi v delíriu je asi skoro ve všech případech nesmysl tvrdit, ať se povznese a klidně jde na pivo, že tím bude vše vyřešeno... Nebo naopak skutečně svobodnému tvrdit, ať radši zbytečně ani nepomyslí na to, že by si s někým dal pivo .. nevím, no.... Ale je fajn mít zdravé pochybnosti, víru a naděje.... A věřit, že nějaké lepší zkušenosti ještě mohou přijít...

Jinak, nechci to tady zase moc zahlcovat, ale ještě mi doporučil (ten pránista) Jirku Ledvinku, kterého už znám.... Ten to s napojením na vyšší zdroj bere všechno pěkně od podlahy.... Ono je tam asi problém, že člověku se na jednu stranu zdá, že je nemožné, aby něco bylo až moc jednoduché ale na druhou stranu, zase když je něco až moc komplikované, tak už se tím zase asi prozrazuje, že něco někde hapruje.... Ale každopádně ten člověk (Jirka Ledvinka), který si dovoluje na přednáškách a ve videích neustále zlehčovat všechno negativní, co se prý může v lidech dít a že se toho stačí prostě pustit a navazovat se pak jen na to, co s člověkem souzní.... Ono ve výsledku, jak jinak by to mělo logicky být, ale člověk prostě neví, no .... tak asi tak.... (například nějaké ty nezpracované stíny, jak o tom mluvil Jung, atd.) Ten Jirka Ledvinka tvrdí něco, co by asi zrovna toho Junga pohoršilo, že člověk nemusí mít vůbec žádný stín... Jung zase tvrdil, že každý člověk má stín a tím, že ho odmítne vzít v potaz a pracovat s ním, se jen brzdí.... Různé pohled různých lidí, které se zdánlivě mohou i vylučovat no....

Jirka Ledvinka je jeho jméno, nebo jen přezdívka? Neznám ho.

EDIT: Aha tak má žena ho zná a poslouchá ho.

Žiadne nútené prípravy nie sú nutné. Ide len o to, že človek, ktorý úspešne prejde na pránu, tak bol proste pripravený.
To je len jeho osobná cesta a on niečím prešiel. Môže to byť viditeľné navonok ako nejaký očividný prechod na pránu, ale vôbec nemusí. Ten človek si prešiel svojou cestou a svojimi skúsenosťami a dostal sa do fázy, kedy je pripravený. A tú jeho cestu a jeho skúsenosti nikto iný kompletne nesledoval a nespoznal, takže sa to môže zdať, že sa nijako špeciálne nepripravoval a prešiel "len tak".

A karma nie sú tresty udelené niekým zvonku. Sú to len následky. Následky príčin. Nikto nikoho za nič netrestá.

Svět je malý

Jo, pak je otázka, na čem všem ty následky závisí.... I ta lidská životní cesta.... A to je právě předmětem víry, naděje i pochyb....

Toho všetkého sa dá zbaviť.

Já se snažil držet při zemi a půsty si zvolil proto, že už jenom jisté "materiální" zdroje potvrzovaly jejich pozitivní účinky... Pak už člověk narazí na možnosti různých psychologických podmínek, omezení, či naopak potenciálů... A je tam, kde zrovna musí být... Ať už to znamená v daném, či příštím momentu cokoliv....

Jinak, ještě jsem tento rok absolvoval 7denní pobyt ve tmě a celkem mi to sedlo.... Možná je to problém mé konkrétní omezené životní cesty... Ale rozhodl jsem se prozkoumat ještě tuto cestu.... Protože opět, jako půsty, i pobyty ve tmě jsou prý x-tisíc let stará metoda, která má rovněž, jak materiálně, tak duchovně v jistých zdrojích, potvrzené pozitivní účinky.... Možná na to jdu zbytečně složitě, ale i kdyby, tak co už... V jedné přednášce právě toho Jirky Ledvinky a Jaroslava Grúnwalda jsem zaslechl, jak bylo řečeno jedné ženě, která říkala, že teprve ve tmě se jí otevřelo něco, co mělo... Tak jí bylo odpovězeno, že možná to tak bylo proto, že jiným způsobem si to nedovolila a odmítla se jiným způsobům otevřít... Že někomu by třeba stačilo k tomu dojít u kafe

Ještě k té karmě -

Jirka Ledvinka o ní říkal, že pokud člověk je jenom v čistém uvolnění, nebo v čistých záměrech, tak prý není důvod, aby se mu zbytečně nějaká karma nějak
přehnaně vracela a kazila mu jeho transformaci....

Ale že zároveň lidé si svým nastavením mohou nastavit cokoliv... Ať už to, že se jim něco vrátí xkrát tolik, nebo 1:1, nebo že musí něco odčinit právě aspoň v poměru 1:1 nebo odtrpět, nebo aspoň v nějakých dílčích poměrech... prostě logicky tam všechny tyto možnosti jsou.... Záleží prý na tom, jak to nakonec každý z lidí bude schopen žít a tím ovlivňovat realitu a jak realita bude ovlivňovat jeho... Nic, jdu zatím ven za kamarádem Ale děkuju za tento prostor a za vaše příspěvky....

Ide o to, na čo ideš.

Na to napojení se, či seberozvoj potenciálu,inspirace a schopností...

Tak na to nejdeš zbytočne zložito. Na to sa nedá ísť zbytočne zložito. Koľko ľudí, toľko ciest. A každá cesta je pre toho konkrétneho jedinca tá správna.

"Neúspech" môže existovať len keď sa porovnávame s inými. Alebo s nejakým svojím ideálom (t.j. porovnávame sa s našimi očakávaniami). Ale čo nám môže dať takéto porovnávanie? Má zmysel porovnávať hrušky s jablkami a potom jednu skupinu na základe toho porovnania považovať za horšiu alebo menej úspešnú?
Niekomu niečo ide ľahko, samo od seba, a druhému to nejde ani keby sa snažil najviac ako môže. Niekomu idú pôsty, niekto pôsty nezvláda, niekto prejde na pránu v okamihu a niekto za 15 rokov. Niekto vôbec. Ale považovať niečiu (vrátane svojej) cestu za neúspešnú alebo menej úspešnú nemá opodstatnenie. Sú to hrušky a jablká. Niekto by mohol povedať, že "ja na Tvojom mieste by som už dávno to a to". Ale to je len vymýšľanie príbehov. Na mojom mieste som ja. A na Tvojom mieste si Ty.


Tak nejak.


Tak nejak. A keď si nejaké ego namýšľa alebo robí hlúposti, tak príde do akcie karma.


To je tá naša individuálna cesta. Ja robím stále to isté a opakujem stále tie isté "chyby". Niekto by to už dávno nechal tak, ale mne to zjavne ešte nedalo to, čo malo. Ešte proste nestačilo. Dobre viem, že za akciou bude nasledovať reakcia. A ona aj nasleduje. Ale nestačí, že to viem. Aj tak to robím. Ale príde čas, že prejdem aj cez túto lekciu. Snáď.

Ono víra v jisté ideály a zákonitosti, které nám snad slibují, že tou cestou procházíme tak, jak to má být, je hezká.... V praxi to pak někdy pokulhává v tom ( a zřejmě to tak má být) když člověk vidí, jak on sám, nebo lidé kolem něj podléhají nějakým "relativně nižším" pohnutkám, tlakům, chybám atd.... A ozývá se strach, zda člověka něco netáhne dolů zbytečně, něco fakt nedělá špatně, či zda i někoho kolem něj něco nestahuje, či dokonce úplně nestáhlo dolů zbytečně a zda to nemohlo být jinak... Zažil jsem ve svém okolí i lidi, přátelé, co skočili pod vlak a já si myslím, že kdyby ve své očividné krizi identity vyzkoušeli jiné cesty, vsadili na to všechno, co jim v životě ještě zbývalo na něco jiného, tak by je z té tmy třeba nakonec jejich potenciál a nějaká ta podpora z hůry, ještě mohla vyvést... Samozřejmě můžeme tvrdit, že třeba tu zkušenost potřebovali, nebo museli mít právě takovou cestu a že třeba se jim i tato chyba jednoho dne nějak zúročí.. Ale není to s tím rozumem vždy tak lehké, no...

Proto člověk musí i tak nějak tancovat mezi vlastní vůlí a pokorou, přijetím a naopak někdy napětím, odporem, depresí, utrpením a tak....

Ale věřím, že lidé, kteří skutečně dávají ze sebe všechno nejlepší, co mohou a když to nestačí, tak zase umí být pokorní... Že je snad hodně velká šance, že je život dovede tam, kam má....

Problém je možná i v tom, že současná společnost je ve stavu, kdy takové ty oficiální názory a postoje jsou samy o sobě nefunkční, a je tu spousta negativních přesvědčení o tom, co všechno nemá a nemůže fungovat a hodně lidí to drží v šachu... atd.... Takže pokud někdo fakt není stavěný na to, aby aktivně hledal své vlastní odpovědi a šel vlastní cestou a hledal inspiraci u podobně zaměřených lidí... má pak problém.... se někam pohnout.... asi tak....

No hej. Pokiaľ ide len o vieru, že veci sú tak, jak by mali byť, tak sú tam zákonite aj pochybnosti. Viera v niečo nestačí. Viera a pochybnosti sú dve strany jednej mince.


Nemusí. Je to jeho voľba.


Inej cesty niet.


To hej. Taký človek sa nepohne. A nič sa s tým nedá robiť. Pokora je aj to, že akceptujeme ich cestu. Aj keď sú to ľudia nám blízki. Aj keď my by sme im chceli pomôcť. Aj keď my vidíme, že niečo nerobia dobre. Že si ubližujú. Že napríklad ich životný štýl im ničí zdravie. Ale aby sa to zmenilo, to musia oni sami uvidieť a chcieť to zmeniť.

Pamatuju, jak jsem svého času (2016-17) vzhlížel k serveru Pust.cz a pak i tady k lidem na Breatharianu.eu, co už měli za sebou 21čky a 40tky.... Říkal jsem si, že pokud je pravda všechno o tom, že když člověk absolvuje 21-40 denní půst, že už ho to musí někam posunout, jinak, že by to ani nezvládl....A hlavně kdoví kám všude posunout .... Tak jsem prostě ty lidi bral jako takové daleké vzory, kterým bych se chtěl jednou aspoň přiblížit.... Ale zase se mi vybavuje jedna věta Pavla Máchy, který psal - že ten kdo udělá 40tku si uvědomí, že cesta stejně teprve začíná... (respektive asi pokračuje).... A ikdyž je pravda, že na to, aby člověk prošel nějakou 21čkou nebo 40tkou, je asi nutné, aby byl v určité kondici... Tak stejně to není žádné absolutní měřítko úspěchu a úrovně.... Sám se pořád potýkám s různými zkouškami a problémy a jsem momentálně rád za to, že jsem se tu mohl o něco podělit a že jste mi odpověděli tak, že mi to prostě zarezonovalo do noty.... A nějaké domnělé "absolutní" elitářství toho, kdo zvládl víc dnů půstu a kdo míň, je úplně v prachu je to stejně závislé na momentální individualitě každého člověka a jak jeho potenciálech, tak i slabostech.... A kdekdo je jednou nahoře a jednou dole... Nejspíš teda... Možná jen hodnotím podle sebe.... Spíš si myslím, že u někoho to jeho občasné "dole" třeba není tolik vidět.... a ani to není tak důležité....

Presne tak. Nejde len o to, že sme všetci odlišní a všetci na svojej odlišnej ceste, ale aj každý jeden jedinec je v odlišné časy v odlišnej fáze života a na odlišnej úrovni, ak je možné to nazvať úrovňami. Kto dnes poľahky dokončieva 40-denný pôst, si nemôže byť istý, že to v pohode zopakuje napríklad o rok. A keď si je istý, tak o ten rok sa bude čudovať, čo preňho Život nachystal.

Ale to všetko nám, samozrejme, nebráni smerovať niekam a mať nejaké svoje smerovanie, vízie, ideály.

Pokud se nějaký propad stane, tak k tomu asi život musí mít důvod, že takto člověka prozkouší... Uvidí se, co nám všem nachystá následující rok a další, no ...

Někde jsem četl, že když prý chtěli dřív v nějakém království(tuším, že spíš někde v Ázii) vyřadit možného dědice trůnu ze hry, tak mu jednoduše začli podstrkovat všechno, po čem může člověk z rozmaru zatoužit a tím ho zahrnuli a někdy se jím tím prý v podstatě úplně povedlo zničit jeho osobnost a potenciál poté vládnout....

Dobrá taktika. Ono to síce neplatí na všetkých, ale na veľkú väčšinu hej. Pohodový život nevedie k rastu. Proste na to nie je dôvod. Človek je lenivec. Na čo by niečo riešil, keď všetko ide jak po masle. Problém nastane, keď sa niečo pokazí a už to nejde jak po masle. Potom sa otvára tá príležitosť na skúmanie Života.
Česť výnimkám. Niekto nepotrebuje, aby sa veci začali kaziť, aby začal vnímať veci inak.

Jojo... To už jsem taky někde viděl - Že zlé časy vytváří silné lidi.... A silní lidé zase poté vytvoří dobré časy... A ty dobré časy zas vytvoří i slabší lidi po čemž zase následují horší časy... a furt dokola.... Ale tak třeba lidé jednoho dne dozrají do takové rovnováhy, že už se to nebude muset střídat v nějakých přehnaných extrémech...

Upozorňuji, že tohle spolu nemusí moc souviset. Zvládnutí milníků může člověka naopak posunout i opačným směrem, k pocitu nadřazenosti a výjimečnosti, odvedení od pokory a tím k izolaci duše od celku. Dřív jsem chápal tyhle zvládnuté body (jako délka půstu nebo dosažení breathariánství) jako měřítko úspěšnosti duchovního vývoje, ale je to dost velký omyl, pro duchovní vývoj neexistují měřítka a stupně. Není se "kam" dostat, lze jen prožívat svůj život a zvládat své životní úkoly.

Nevím, je to ošemetné to hodnotit... Ale třeba mi přijde zajímavá myšlenka, že vývoj duší v tělech probíhá jen na určitých relativních úrovních... Z pohledu těch nejhlubších je to pak jen relativní hra....A pak jde o to, si tohle uvědomit a brát vše právě s tou rezervou a prostě dle nejlepších možností pak pokračovat dál.... Některé zázraky, nebo to, co tak člověk vnímá, protože se stane něco, co přesahuje jeho dosavadní měřítka toho, co je podle něj možné, jakoby naznačují, že tu jsou mnohem mocnější síly, než které člověk běžné vnímá kolem sebe.... A jinak z hlediska toho relativního vývoje... Asi záleží na tom, jestli daná cesta a pokrok na ní, člověka nakonec, jak píšeš, třeba jen namotá do ještě větších slepých uliček...k slepému pocitu nadřazenosti.... nebo mu to pomáhá celkově žít kvalitnější život....

Na nic nedostaneme jasnou jistou odpověď. Např. se mi občas stává, že si jsem něčím až jistý, že něco bylo jinak, jako když se změní realita a skutečnost se liší od mé paměti. Dá se z toho usuzovat, že buď mi stářím selhává paměť (takhle by to hodnotil vnější pozorovatel), ale také to může být důkazem, že realita je jenom snem božského Vědomí, protože takovou proměnlivostí a nestabilitou by se projevovala. Jasná odpověď nebo důkaz nikdy nebude, nebudeme vědět nikdy nic jistě. Ani po smrti ne - protože i pak může pokračovat snová vizualizace a klam.

Pak ovšem bude vždy záležet na stavu daného relativního individuálního vědomí a způsobu, jakým tu danou relativní realitu bude prožívat... Ale někdy holt je těžké zpochybňovat určité zkušenosti, když je člověk právě zažívá jako ultra-skutečné...

To, že všetci ostatní majú iný pohľad na vec než jeden človek ešte nie je dôkaz, že názor väčšiny je správny.
V mnohých veciach žije práve tá väčšina v omyle. A potom považujú za bláznov tých jednotlivcov, čo nahliadnu pod povrch tých všeobecne uznávaných omylov.
Podobne s tou pamäťou. Všetci máme svoju realitu. Vrátane všetkých spomienok a myšlienok. Každý vníma realitu zo svojho stanoviska. Každý má iné videnie reality, a aj iné spomienky. Nielen VTEDY sme mohli TO ISTÉ vnímať odlišne, ale aj teraz máme na údajne TO ISTÉ odlišné spomienky. My nevieme, čo kto vníma a vidí. My vieme len to svoje. A ostatní nevedia to naše. Môžu tvrdiť, že sa mýlime, ale spomienka je u nás práve taká, aká je.

Tak tak. Tieto údajné úspechy a dosiahnutia len upevňujú ego (keď si nedáme pozor). Je to taký paradox, pretože aj dosiahnutia "duchovných cieľov" môžu nafukovať ego. Človek sa chce na duchovnej ceste toho ega zbaviť, a práve tým, že niečo "dosiahne", si to ego len upevní. Je to taká spirituálna pasca.