čauky všichni, jak se máte? My tu doma řešíme pořád jídlo, alkohol a tak

A co riesite s alkoholom? Kto skočí po pivo?

Ahoj, Rouzetko, někdy je to těžký, co? Já vždycky říkám: co nezvládnu, to musí nějak vyhnít...))

manželův kladný sklon k alkoholu je to čím dál horší, dokonce se vymlouvá na svého tatínka /ten ve 34 letech zemřel na srdeční chorobu/ on pil jak duha, manželka mu nenedávala, no tak bych se měla snad chovat i já podle něj, a mě to prostě vadí, naši byli notořii jak brno a prostě alkoholiky nesnáším.

Rouzetko tohle rozhodně není případ, kdy bys měla ustoupit. Je to velké zlo a pokud Ti to vadí, stůj si za tím i kdyby to mělo časem vést k rozchodu. Buď to manžela přivede k osvobození se od toho a půjde s Tebou "nahoru", nebo ho musíš nechat s jeho slabostmi, protože by Tě dál v životě jedině svazoval a srážel dolů. Máš právo na kladný život, jaký si přeješ.

Pandi, zel to je nejhorsi brutalni omyl co si lidi muzou myslet, ze druhy "z lasky k nim" se zmeni podle jejich predstav, nebodaj opusti zavislost na necem

Mozna tak odhadem jeden z milionu.

Možná zatím nejde o závislost, ale jen o "oblibu". Rozhodně by bylo špatné se s tím smířit a trpět. Buď to půjde a dosáhnou oboustranného souladu nebo nepůjde a povede to časem k rozpadu.

Když má člověk druhého rád tak se často přizpůsobuje. Samozřejmě už bývají beznadějné případy velkých alkoholiků, ti už se nezmění a tam není důvod to dál držet, ale to snad není tento případ.

Rouzetko, já chodila kdysi s tzv.kvartálním alkoholikem, ale skončila jsem to. Zhoršovalo se to, a hlavně- on si nechtěl připustit, že má problém. To je to nejhorší..neznám tvou situaci, a nechci radit. jen z vlastní zkušenosti a z okolí vím, že je jen velmi malá pravděpodobnost, že se to zlepší, když sám nemá VELKÝ zájem a motivaci to ukončit..

No ja to prepisuju Pandi ze zivota, z reality.

Rozdil mezi velkym alkoholikem a nealkoholikem je asi 10 let chozeni cim dal pravidelnejsiho v lete ze stavby "na jedno na zizen".

Kamarad sikovny kluk, umel snad vsecky remesla co si vzpomenes, dneska nemuze jit kolem hospody cestou domu a neodbocit.
Prichazel v noci a te svoji nacural do skrine v domeni ze jde o WC. Rano o nicem nevedel.
A to bylo to nejmensi.

Kdysi manžel nepil tolik, jezdil autem denně, takže nemohl, měli jsme i více času na sebe, no taky jsme měli jen jedno dítko, teď ale ty jsme chtěli a jsme rádi, že je máme, jen ten rozhovor mezi náma prostě vázne. Včera si dal manžel jen dvě piva, předevčírem jen jedno. Ale norma je u něj -5-6 +víno, rum

rozhovor je dost důležitý, jestli ti jde o manželství, tak se snaž ho udržovat. Třeba se i zeptej, co říkali chlapi v hospodě, i když tě to štve. Jak zmizí komunikace, žiješ s cizím člověkem, a to je konec...

Tady je kazda rada draha, kdyz je deti jako smeti .. nezbyva mi nez taky drzet palce.

jenže Cefe kde je ta hranice, co se ještě kvůli dětem dá vydržet. Doufám, že to není Rouzetčin případ, že to zvládá...

Prave, budem ji drzet teda pesti:).

Leni přesně jak píšeš, příjdu si jako bychom byli spolubydlící dnes jsme třeba trochu hovořili, dokonce byl milý, včera měl jen dvě piva a byl protivný, hnusný, zlý, jízlivý. Dnes jich měl rozhodně víc jak 4 a docela to šlo, jenže on třeba zítra neví o čem jsme mluvili a ne vždy je milý, většinou je mrzutý, jak to moc přežene, je doslova hnusný, má deprese, vyčítá kde co, není to k vydržení a jeho hranice snesitelnosti velmi klesne, takže ho rozháže i sebemenší křik dětí a ty to pak odnesou '

To mně fakt mrzí, tady je každá rada drahá. Ale měl by vědět, co cítíš ty, aby korigoval své chování. Určitě by to chtělo návštěvu nějakého odborníka... pokud bybyl ochoten.

...Jeden řekne něco, druhý si něco jiného domyslí. Chce to podrobně se vyjádřit, a než si udělám názor, vyptat se na podrobnosti....

Prý sama o sobě ta zpráva nebyla tak hrozná, ale JAKÝM TÓNEM jsem ji napsala. Dodnes se tomu směju, že jsem geniální, když dokážu dát písemnému projevu tonalitu...

Další výčitka byla že jsem se změnila od té doby, co jsem přešla na tuhle stravu, že on byl z toho nešťastný, že jsem bez jeho dovolení změnila dětem rázem jídelníček /jako chápu ho, ale při představě, že si pomalu zabíjíme vlastní potomky jídlem jsem je prostě nemohla nechat jíst to co do té doby jedly/ a že mi vzrostlo sebevědomí, no prý nechce, abych byla uťápnutá masožravka, klidně ať jsem sebevědomá vegetariánka /přesně tak to řekl/ ale nelíbí se mu ta změna.

Dost často mi říká, že si vzal někoho jiného, než teď jsem.

Jinak pořady jsem shlédla, dozvěděla jsem se pro mě asi novinku, protože jsem si pokřiveně z dětství nesla myšlenku, že děti jsou to hlavní ostatní je až za nimi. No ale pravdou je, že hlavní pilíř je vztah mezi manželi a na tom teprve děti. Že je potřeba říci dětem tak a teď nás nechte chvilku o samotě, popovídat si s manželem, probrat co si kdo myslí. Asi jsem hodně trpěli v dětství, že jsem si podvědomě myslela, že děti jsou středobodem a když jsem si upírala - chodit se někam občas pobavit, myslela jsem, že je to v pořádku. Když jsem vyjimečně někam šla /míň jak 1x ročně/ tak jsem měla výčitky, že nejsem s dětma/dítětem doma.

A především pracuj sama na sobě. Ostatní velice dobře vnímají tvojí hladinu energie, dokonce i přes dno půllitru. Jakmile vidí že tvůj životní styl funguje, sami ho začnou přinejmenším respektovat.

Včera se stalo: šli jsme si s dětmi sednout za mužem na zahrádku /aspoň tehdy se dá docela s ním pohovořit/ byl tam pán, došla řeč na stravu, že děti nejedí rohlíky, maso, tak jsem mu to začla vysvětlovat, pán říkal svůj názor, já svůj, ale nějak jsem měla pocit, že na mě útočí, protože měl pořád odpovědi, otázky, bombardoval mě - introverta, že jsem byla až nepříjemná, pak mi řekl, že to myslí dobře, že chce jen komunikovat, nechce mi brát mé přesvědčení, jen ho to zajímá. Takže co? Evidentně je v našem manželství vina i na mé straně. Jak najít tu společnou řeč a nechápat to co jeden řekne jako útok na svou osobu???? a teď babo raď...

...nicméně včera mě ujistil o tom, že stojí při mě...

Můj muž mi řekl: je to těžké, co? ale dala ses na boj, tak ho bojuj... já stojím při Tobě a já ho za to tak miluju, moc si ho vážím...

...pán říkal svůj názor, já svůj, ale nějak jsem měla pocit, že na mě útočí...

Asi se moc zkoumám, ale nedá mi to, musím nad sebou a svým chováním, jednáním přemýšlet. Takže jsem přemýšlela a vybavil se mi rozhovor s jednou známou o jídle, moc mě potěšilo, že se zajímala o to že jsme vitariáni, sama si vyhledala informace o tomto, pak to se mnou rozebírala, měla svůj postoj, názor, já ji říkala svůj názor a rozhovor probíhal ve velmi harmonickém duchu. Kdy jsme chápaly jedna druhou. No neskutečná rovnováha. Tak a teď dotaz: jakto, že někdy to vnímám jako útočení /od lidí co o vita nic neví/ a jakto, že na druhou stranu si dokážu v úžasné harmonii popovídat s někým *otevřeným* ?

Včera se stalo: šli jsme si s dětmi sednout za mužem na zahrádku /aspoň tehdy se dá docela s ním pohovořit/ byl tam pán, došla řeč na stravu, že děti nejedí rohlíky, maso, tak jsem mu to začla vysvětlovat, pán říkal svůj názor, já svůj, ale nějak jsem měla pocit, že na mě útočí, protože měl pořád odpovědi, otázky, bombardoval mě - introverta, že jsem byla až nepříjemná, pak mi řekl, že to myslí dobře, že chce jen komunikovat, nechce mi brát mé přesvědčení, jen ho to zajímá.