Jinak ještě o tom egu.... Taky pěkně ošemetné téma a člověk na to z různých zdrojů, může vyčíst opět hodně protichůdných pohledů... A nejlepší je, když to pak má vypadat,že vlastně není žádná správná cesta xD ... Ignorování ega prý posiluje ego, odporování egu posiluje ego, služba egu posiluje ego, předčasné odložení ega může zabrzdit vývoj člověka, uspokojování ega nebo naopak neuspokojení ega, podporuje ego... Nezralé ego se prý špatně odkládá a cestou ke zrání ega, pokud je to podle někoho možné, ho zase pokouší ze všech stran.... Skoro to vypadá, že boží duch má v této realitě na každý pád smůlu, ikdyž by to měl být snad nesmysl.... A samozřejmě, že ze mě tím pádem jen mluví moje ego ....

V tomto se mi líbí asi myšlenka Pjéra la Šéze, který na jedné přednášce říkal, že ego nepřímo podporuje duchovní cestu tím, že člověku nakonec může ukázat kudy cesta sama o sobě vážně nevede... Tak nevím... pokud tyto lekce člověka duševně nezruinují, tak na tom možná taky něco je....

A ještě jsem teďkom přečetl na doporučení krátkou knížečku Gounelle Laurent - muž, který chtěl být šťastný... Je zdarma ke stažení na ulož to, jak audio,
tak v epubu... Člověk ji přelouská za chvíli... A nejvíc mě tam zaujaly úryvky o placebu.... Kdyžtak, pokud by vás zajímalo, stačilo by si jen stáhnout tu epub, má tuším do 1megabytu, převést přes online convertor do pdf a do vyhledávání v knize napsat jen třeba placeb.... najde ho to tam asi 12x... A jde o to, že údajně v jistých nepříliš známých dvojitě slepých farmaceutických testování léků, mělo vyjít najevo, že v některých případech, kdy dostávala jedna skupina placebo, tak se
jí zhoršoval nebo zlepšoval zdravotní stav jen na základě jejich víry... A to včetně toho, že když prý věřili, že jim začnou vypadávat vlasy, tak se to prý fakt dělo...
Zatím jsem z jiných zdrojů nepotvrdil, ale zajímavé... Pak to v té knížce ještě bylo navázáno na výrok Ježíše Krista z bible - věř a víra tvá tě uzdraví....

Ano je známé, že když je člověk přesvědčený že má nějakou nemoc, tak skutečně může mít její projevy, včetně smrti. Jiná studie testovala vliv psychiky na fyzickou kondici - jedna skupina fyzicky sportovala, druhá nesportovala a jen si představovala, že sportují a zvyšuje se jejich výkonnost. V závěru zjistili, že dokonce ta skupina která se flákala a jen si to představovala, tak byla v lepší fyzické kondici než sportovci. Projevuje se tam to, že ti co sportují, jdou často na svou hranici únavy a ten pocit únavy a vyčerpanosti jim způsobuje opačný efekt než by měl - organismus se proti tomu stavu brání snížením efektu zvyšování kondice. Zatímco ti co si to jen představovali tak ve svých představách necítili únavu a cítili se v představách skvěle, a to se přeneslo i do jejich reality.

Ego - tyhle nejednoznačnosti jsou příznak toho, když to člověk příliš moc řeší. Když to neřeší rozumem, splyne s chodem reality a dostane se do souladu, bez zásahů rozumu, tak dělá to k čemu cítí intuici a to je to nejsprávnější co by měl v životě dělat. Pak i jeho život probíhá snáz, není v rozporu s vyšším vedením. Intuice nás vede správnějším směrem než rozum.

Ono to nie je komplikované. Vlastne je to celkom jednoduché. Len človek si musí ujasniť, čo je to to ego. Potom zistíme, že všetci múdri ľudia hovoria o tom istom. Aj keď možno na prvý pohľad protichodne. Každý hovorí zo svojho pohľadu, zo svojho stanoviska. Ale o tom istom. Tak jak všetky múdre učenia. Keď si odmyslíme nánosy a prídavky rôznych prekladateľov a ľudí, ktorí učenie nepochopili a pridali tam svoje domnienky, tak všetky učenia hovoria o tom istom.


V tomto s Pjérom nejde nesúhlasiť.

Hej, viera je veľká sila. Aj v pozitívnom smere, aj v negatívnom. Aj uzdravuje, ale vie zdravotný stav aj zhoršiť. Ľudia, ktorí o tom nevedia alebo tomu neveria, sú do veľkej miery ovládateľní svojimi vlastnými domnelými autoritami. Napr. keď doktor vysloví diagnózu a prognózu, tak sa jeho slová naplnia. Nie preto, že ten človek naozaj tú diagnózu mal, ale preto, že doktorovi uveril. To isté rodičia, učitelia, guru-ovia, alebo ktokoľvek, koho človek považuje za autoritu. Ich slová majú veľký vplyv na ľudí, ktorí nevedome dovolia, aby tie slová na nich taký veľký vplyv mali.

Presne tak. Pretože - kto to chce príliš riešiť rozumom? Ego. Intuícia obchádza ego. Intuícia nás vedie priamo, ego sleduje svoje záujmy.

Asi jsem teď v nějaké horší fázi, v té knížce, krom těch souvislostí ohledně moci víry se tam pak spíš řešilo, že daný léčitel přesvědčoval daného hrdinu, že působí na sebe i na lidi okolo sebe tak, jak sebe zrovna vidí on sám.... A řešilo se tam, že by se chtěl stát fotografem(nebo to, že jej ženy vidí tak, jak se on vidí sám a že když chybí zdravé sebevědomí, tak to ženy poznají), ale pochyboval o tom, zda je to možné... Mně k tomu naskočilo, že bych chtěl jednou provždy uvěřit, že boží duch nemůže být nikdy omezený lidskými zmatky a že když v tento vzor naplno uvěřím, tak už mě vždy povede správně... Ale asi to není tak jednoduché ....

Co si představuješ pod "povede správně"? Podle čeho poznáš, co je správné a co ne, která cesta je správná? Jestli šťastný a klidný dlouhý život - v tom případě by Adam a Eva nemuseli být vyvedeni z Ráje. Člověk vyšel na cestu poznání - není to trest, ale přirozená potřeba, svobodná vůle. Kdyby chtěl klid, zůstal by v nevědomosti a temnotě Ráje.

Boží Duch nemôže byť a nie je nikdy obmedzený nijakými ľudskými zmätkami. A vedie správne. Je to jednoduché.
Ale ľudia to nechcú vidieť jednoducho. Ego to nechce vidieť jednoducho. Ego sa v tom chce vŕtať a naberať tým na dôležitosti.
A čo to je "naplno uveriť"? Viera je len viera. Viera a pochybnosti idú ruka v ruke. Nemôžeš uveriť bez toho, aby si súčasne nepochyboval.

Jo, proto asi i to přísloví - Cesty páně jsou nevyzpytatelné....

K tématu "řešení problémů, když jdou špatně" se hodí připomenout toto video, "Moucha": https://www.youtube.com/watch?v=dSsAEWkmBFU

Když se věci řeší způsobem "Když to nejde silou, použiji ještě větší sílu", sice se tím problém vyřeší, ale jen dočasně. Neustále se objevuje znovu, a ve větší intenzitě. Věci, které nás vnitřně nějak popuzují, vzbuzují v nás negativní emoce nebo až rozčilují, to jsou životní lekce, které nás mají k něčemu přivést. Když vyřešíme jen povrchový projev problému, samotnou příčinu problému tím nevyřešíme, proto se neustále vrací. To je obvyklý přístup "jak na zemi, tak na nebi". Nebe je naše nitro, království nebeské v nás, duchovní svět. Země je to, co vidíme, svět okolo nás, fyzický svět. Lidé obvykle chápou svět tak, že jejich nitro, jejich stav a pocity, jsou odrazem vnějšího světa.

Než pochopí, že je to naopak, vnější svět je odrazem našeho nitra, projekcí z naší duše. Tedy "jak na nebi, tak na zemi", jak se snažil vysvětlit lidem už Kristus. Teprve až přestaneme řešit vnější svět silou a pochopíme podstatu životní lekce, co nám chtěla říct a k čemu nás přivést, problém se rozplyne a přestane do našeho života vstupovat. Jak se říká v úvodu videa, "změňte svou mysl, a změníte svět". Je potřeba se zamyslet - jaké pocity ve mně ten problém vyvolává? Z čeho ty pocity vycházejí? Co za tím vším stojí, uvnitř mne, v mé duši, v mých pocitech? Co je na počátku všeho? Je v tom pocit křivdy nebo neodpuštění? Namísto toho, bojovat s problémem, tak ho pochopit, dostat se do souladu s problémem a s životem. Problémy zmizí, když člověk bude plynout v souladu s životem a s životními lekcemi, s pokorou a pochopením. Snažit se pochopit příčiny, lidi kolem a jejich důvody, které je k jejich jednání přivedly.

Napadlo mě asi tohle - Pokud člověk vážně věří, že se bez nějaké všemocné a nekonečné boží prozřetelnosti nemůže pohnout vůbec nic, pak se vše hýbe díky ní a to včetně každého kroku, ke kterému se člověk rozhodne sám za sebe.(Tím by měla odpadnout přehnaná pýcha na vlastní potenciál...) Ale naopak to asi neznamená, že by každý krok takové částečky(mě) měl být vždy tímto celkem podporován, někdy je asi spíš zapotřebí, aby se tato boží částečka(já) na své cestě pozastavila, přeladila, či se popřípadě i vydala trochu jinam nebo jiným způsobem....(Tím by měla odpadnout výmluva na údajnou nedokonalost té prozřetelnosti, která mě jen asi musí vést i v rámci mých současných slabostí a nevyřešených věcí)... Jen ty hranice mezi ideální vůlí celku a ideální vůle podle jeho dílčích částí se holt někdy zdají být v rozporu ale snad se to postupně poladí.... A také to určitě neznamená, že by člověk neměl zkoušet v rámci možností to nejlepší, co je mu v danou chvíli dostupné... i když to někdy znamená, že tomu "nejlepšímu" má třeba zrovna raději na čas ustoupit z cesty...

No, už to asi zatím nebudu zde v tomto prostoru dále zaplňovat něčím, co je potřeba odžít také sám, v klidu a v pozadí Každopádně děkuji za konverzaci...

Ještě bych si tu dovolil nahodit jednu otázku.(píšu z mobilu, tak se kdyztak omlouvám za diakritiku a gramatiku)

Pojem Nirvana z hlediska buddhismu a celkově... Asi jde nakonec stejně o to jestli dana bytost tuto ať už jakoukoliv zkušenost sama prožívá nebo prožije, ci ne... Ale kdybychom se pokusili to aspoň trochu pojmout verbálne...

Jeden český prý oficiálně jmenovaný buddhistický mnich mi tvrdil, že pokud k nim do centra pry přijde někdo se záměrem meditovat jen kvůli vyřešení svého osobního zdraví, tak ho prý zdvořile pošlou pryč, že to není v souladu s jejich přístupem... Pokud to tak skutečně je, tak asi proto, že vrcholem jejich filozofie má být vykoreneni jakéhokoliv lpění a pripoutanosti na existenci a jen tehdy to asi podle nich má smysl... Podobný pohled asi budou mít tím pádem i na užití půstu a pobytu ve tmě...

Ale o co mi jde... Ještě mi sice neodpověděl na poslední dotaz týkající se Nirvany, ale zeptám se i tady...

Podle mě je rozdíl se na tento pojem dívat jako na nějaké absolutní vyhasnuti, čili až absolutní smrt jakéhokoliv Vědomí, schopného si cokoliv uvědomit, nebo zda to má být naopak jen stav osvícení vědomí, ve kterém jsou překonán hranice Relativnich, lineárních stavu existence...

Například David Hawkins psal o Nirvane ve smyslu toho, že prázdnotu(Nothingness) nejde prý považovat za absolutní konec všeho, protože smrt jako taková podle něj není možná a každý kdo by ji cestou negace chtěl dosáhnout prý čeká zkušenost, že stejne znovu dojde nějakého uvědomění....

Naopak bral prázdnotu jako prechodovou úroveň k tzv. úrovni Allness(všestrannost) ve které je prostě zkušenost neomezeného božského Vědomí a ve které má prý akorát nadobro dojít k rozplynuti ega... Co si o tom myslíte?

Jo a ještě asi bude i rozdíl v pohledu na tom, pokud bychom brali osvícení jako zkušenost absolutního vědomí, jestli je tím vynazana možnost jakékoliv budoucí opětovně individuální existence a pokud ne, tak zda když taková bytost opet bude fungovat i v nějaké relativní úrovni takové existence, zda u ní zase dojde k zapomnění této zkušenosti?

Hej, takéto prízemné ciele (ako napr. zlepšenie zdravia) asi nie sú to pravé orechové pre pravého Buddhistu.


To je vec pojmov. Každý pod tými pojmami myslí to svoje. Keď jeden autor hovorí o Allness a druhý o Nothingness, môžu hovoriť o inom, ale aj o tom istom.

Buddhizmus vraj rozlišuje dve "formy" osvietenia. Tá prvá forma je, keď ešte trvá inkarnácia a tá druhá forma je už po smrti fyzického tela. Takže dožiť sa s tým dá.


Možné je všeličo.

Co se týče toho osobního zdraví + osvícení.... Těžko říct, jak moc se to dá skloubit nebo jak moc je to nakonec v rozporu?

Šrí Nisargadatta Maharadž byl prý osvícený a umíral na rakovinu s největší pravděpodobností způsobenou tábakem a kouřil prý až do smrti a říkal, že z jeho pozice na tom prý už vůbec nezáleží... Ale kdoví, kde je ta pravda...

Dokážu si představit, že když by někdo celý život dělal technicky dobře odvedené půsty, přiměřeně fyzicky i duševně pracoval a odpočíval, měl dobré vztahy s lidma, přiměřeně spal,vhodná strava atd. atd... Přiměřeně si užíval a přiměřeně by byl zároveň odprosteny...A byl v dobré kondici až do smrti... Tak stejně... fyzicky nesmrtelný asi nebude a otázkou je, co by to znamenalo z hlediska jeho osudu potom?Pokud by byl svým životním přístupem zaměřen jen na tohle?

Pokud je konečnou příčinou utrpení nějaká závislost vědomí, duše, ducha na čemkoliv... Do až jak velkých souvislostí to pak sahá nebo je to naopak tak prosté, že k tomu každý člověk časem dozraje?...

To je individuálne. Osvietený môže nedbať o svoje zdravie alebo môže dbať o svoje zdravie. Alebo hocičo medzi tým. Podobne tak neosvietený. Tieto veci nie sú v rozpore, ale ani vo vzájomnej korelácii.


Mal pravdu. Nezáleží na tom. Aj osvietený môže byť závislý.


Keby sme verili v karmu a reinkarnáciu alebo nejakú inú formu života po smrti, tak by záležalo ešte na tom, čo si z tohto pozemského života zobral, k čomu dospel. Samotný zdravý životný štýl nemusí z hľadiska duchovného pokroku veľa znamenať.
A keď v karmu a reinkarnáciu (alebo život po smrti) neveríme, tak mal skrátka zdravý životný štýl.


To je individuálne. Môže dôjsť k oslobodeniu okamžite. Alebo sa človek celý život môže babrať v súvislostiach a ísť stále hlbšie a hlbšie a ďalej a ďalej a bez výsledku.

Reinkarnaci rozhodně ze své pozice nevylučuji... Spíš mi připadá o dost pravděpodobnější, než že po fyzické smrti je absolutní, věčný konec a tečka.... ikdyž kdyby to tak bylo, tak by zase vlastně už nebylo, co řešit ... Ale spíš jsem přikloněný té karmě a nějakým formám zásluh-odměn a trestů-zkoušek, ale v celkových kombinacích to zase může znamenat tolik věcí, že to asi taky není lehké nějak jednoznačně definovat... Je dobrý skutek dát alkoholikovi na lahev?Je to další hřebíček do rakve nebo mu tím člověk pomůže urychlit jeho karmu? atd. atd... Dá se v tom taky solidně zamotat.... Nejdiplomatičtější by mi připadal pohled, že kdo druhým pomáhá k nezávislosti, ten by měl mít asi největší zásluhu, protože jim pomáhá k tomu, aby už pak zas tolik věcí a pomoc okolních lidí nepotřebovali... Ale zase... Co nakonec v extrému znamená závislost a nezávislost?... Není asi tak lehké vymyslet nějakou snadnou, a nezpochybnitelnou definici..

Kdysi se mi líbilo v jednom článku co jsem četl - Myslet na sebe tak, aby nestrádal nikdo druhý a myslet na ostatní tak, aby nestrádal ani člověk sám... protože,když se asi člověk násilím přemáhá a rozdává se až příliš, tak mu pak samotnému chybí a nefunguje... Když je zase lhostejný, tak si vůbec třeba nezvykne druhým pomáhat.... Ale taky by na tom kdejaký filozof asi našel spoustu děr...

Třeba ještě jedna - Adolf Hitler... Ten jak si musel asi zničit karmu... Ale z druhého pohledu zase hodně lidí dokázal přesvědčit po tom všem, co způsobil, že určitě už další války nechtějí, určitě se něco skrz to do kolektivního pole lidstva zapsalo... Ještě z dalšího pohledu svým způsobem nemohl být jiný, než byl, protože ho realita prostě takového stvořila, ikdyž to zase na druhou stranu nevylučuje, že měl prostě smůlu, vychytal takovou identitu, tak se bude muset vyrovnávat karma a kdoví jakým způsobem.. atd. atd... - Ještě poslední dodatek, ale ten už je fakt těžce na tenkém ledě objektivity... Petr Chobot v jedné přednášce tvrdil, že se s jeho duší měl potkal v nějaké z jemnohmotných úrovních a že mu Adolf Hitler říkal, že lituje, že se tehdy nechal zmanipulovat, až zhypnotizovat nějakými velkými businessmany, kterým se prý válka hodila do krámu, aby jim to tady rozjel a že se prý teď má dlouhou dobu připravovat na příští inkarnaci nějakého velkého léčitele... ale to absolutně nedokážu potvrdit jen je to zajímavé, kolik věcí a možností si lze představit a jak to člověk ze své pozice nemůže ani potvrdit ani vyvrátit...

To sú všetko príbehy. Domnienky, dohady...
Na istej úrovni možno užitočné príbehy. Napr. keď je niekto materialista a natrafí na prednášku Petra Chobota, tak to v ňom môže vyvolať pochybnosti o svojom doterajšom presvedčení. Môže to vyvolať záujem ďalej pátrať a zisťovať, že to celé nie je tak ako si doteraz myslel.
Lenže tieto príbehy majú svoje limity.
Všetky príbehy majú svoje limity.
Keď sa chceme posunúť, musíme ísť ďalej.
Skutočné Poznanie nestojí na príbehoch.

S tímto souhlasím... Jinak, kdybych to měl osekat na jádro po svém.... Tak pokud vynecháme osvícení, kdy už třeba nemusí člověku záležet na relativním světě, jeho karmě, duši tělu atd... Nebo vynecháme naopak smrt... ve smyslu nekonečné absence vědomí... kdy by to taky už bylo jedno...

Tak jsme u karmy ve smyslu, co je největší zásluha a co může nejvíce fungovat.... do dalších inkarnací.... jak co nejlépe rozvinout svůj potenciál a jak ho co nejlépe pomoci rozvinout druhým.... a jsem u toho, že vlastně nemůžu ani s klidným svědomím nikomu nic doporučit xD.... Nevěnuj se ničemu, co souvisí s duchovní cestou a můžeš promeškat příležitost.... Věnuj se něčemu takovému a může ti to otevřít věci, na které třeba nakonec nebude mít nikdo žádný zaručený návod.... Ale kdoví.... Třeba si časem projdu ještě dalším úsekem cesty a budu ochotný přísahat na to, že to minimálně u mě mělo nějaký vážně hlubší smysl a budu ochotný na vlastní karmu riskovat to, že o tom budu přesvědčovat každého, koho ve svém okolí uvidím, že je k tomu trochu nahnutý, věří mi a bude tam ten potenciál.... Aby do toho šel a nezůstával jen v tkzv. běžném životě.... Nevím, na mou obranu - Pavel Mácha psal něco v tom smyslu, že nějaká inteligence spojená s karmou ví přesně, kdy člověk mohl opravdu pomoci a nepomohl nebo kdy naopak na to ještě neměl a přesto se do toho hrnul.... konkrétně takto - "Jinak řečeno, každý učitel musí vědět, kde je začátek a kde konec jeho výuky. Lhát o jednom horním, či spodním konci se nevyplatí - nejvyšší a nejspravedlivější soudce ve Světě, paní karma - projekce Zákona, takovéto přestupky tvrdě trestá - zaslouženě a bez pardonu. - http://www.pust.cz/frame.php?load=ucitele " Nevím, možná jsem teď ještě v inkubační fázi.... A sám bych si měl nějaké věci ještě prožít víc na vlastní kůži, dozrát, než budu moct někoho skutečně inspirovat.... V opačném případě už je to stejně jedno.... Ono když se do někoho něco tlačí násilím od někoho, komu daný člověk nevěří, tak to stejně nemá smysl.... Možná, že pokud přijde lepší období, kdy budu víc na výši, tak to lidi kolem trkne a sami přijdou.... Ale zatím jsem stále x let šel tak nějak ode zdi ke zdi, asi jsem pořád furt ve fázi žáka, ne-li pacienta, natož abych mohl někomu dělat učitele .... snad to karma pochopí....

Toto je prístup ega. Byť čím lepšie, aby mohlo čím viac "vyťažiť" z karmického zákona. Ale karmický zákon je inteligentný a túto (skrytú) motiváciu ega vidí. A podľa toho koná.

Vypadá to jako by skoro nebylo možné si vybrat něco duchovně a duševně trochu užitečného, protože jakmile tu je tento záměr, už je to past ega Ale tak jednostranné to nejspíš taky nebude....

A ještě mi to nedá a doufám, že tím přímo nepodporuju nějaké rouhání vůči duchu(ikdyž i kdyby, tak snad jsem na to malý pán)

Ale tady je ještě jeden článek, který, né že by tvrdil pravý opak, ale spíš tak balancuje na žiletce mezi egem a duchem.... Který mě kdysi hodne zaujal...

http://www.oslikuv.net/guru/cl002.htm#start

Pokiaľ je u človeka ego "nažive", tak človek bude mať vždy ego-centrický zámer.

Napadá mě - například Jung tvrdil, že pro přibližnou úplnost je užitečné zkusit ke každému výroku najít i ten právě jakoby opačný a tím se zkusit více přiblížit pravdě...

V tomto případě - tentokrát se omlouvám, nedám přesný odkaz, ale také jsem to četl z webu oslikuv.net, možná ho dodám později... Ale psalo se tam přibližně tohle - nezralé ego se špatně odkládá, pro osvícení je nutné se vzdát jakékoliv vlastní touhy po zisku, záměru, ale zároveň to nejde obejít tak, že se člověk tedy z fleku na všechno vykašle a už bude jen čekat na osvícení.... Nejprve je nutno se naopak pořádně do něčeho napnout, dát do toho ze sebe všechno a přes tento rozkvět ega prý nakonec může dojít k jeho odpadnutí.... Ale je to zase jen jeden pohled...

A například Pjér la Šéz tvrdil, že tam kde údajně došlo k odložení ega a bylo to předčasné, to nevedlo k osvícení, ale spíše k zamrznutí vývoje....

Taky je ještě otázka definice, co všechno je ego... Jakákoliv individuálně oddělená hranice vůči celkovému Vědomí nebo pouze až ty moc přehnané individuálně sebestředné tendence?....

Nevím, víc asi k tomu nemám, co dodat....

Hej. Každý si pod pojmom ego myslí to svoje a keď to presne nedefinuje, tak môže dochádzať k nepochopeniu a nedorozumeniu.


Tu opäť nevieme, čo autor pod pojmom ego myslí.
Ale keď je to ten istý autor jak autor toho článku, na ktorý si dal včera link, tak tá jeho verzia pojmu ego tiež neodpovedá tomu egu, ktorého zahodenie vedie k oslobodeniu.
Aj keď tento výrok, ktorý tu podávaš, je sám sebe odporujúci. Lebo v jeho závere je odpadnutie ega, ale ide sa k nemu ego-centrickou cestou, t.j. posilovaním ega.
Je to návod na cestu na oslobodenie sa od ega, a autorom toho návodu je ego.


Tak Pjér v tomto výroku pod pojmom ego asi nemyslí to ego, ktorého zahodenie vedie k oslobodeniu.

Fajn, napadá mě závěrečná otázka... A jaké je to ego podle tebe, jehož zahození vede k osvobození a jaké je podle tebe to ego, jehož zahození nevede k osvobození?Můžeš to prosím nějak polopaticky a jasně vysvětlit?Ten rozdíl...

Osvícení je jen chvilkové probuzení ze snu který žijeme, do své pravé podstaty, kdy pocítíme šíři Vědomí a to že jme vše. Význam se zveličuje, protože stejně do toho stavu směřujeme. Naším úkolem je sice cesta k osvícení (= probuzení), ale není důležité zda ho dosáhneme nebo ne, protože v tom stavu jsme byli, jsme a budeme. To co se nám děje teď je důležité.

Ja by som sa držala pôvodného významu. Tak jak to je v buddhizme a niektorých vetvách hinduizmu:
Zahodenie ega je oslobodenie.

Tým pádom odpoveď na druhú časť Tvojej otázky je: Ak to zahodíš a nie si osvietený, tak si nezahodil ego.
A odpoveď na prvú časť otázky: Malé ego, veľké ego, také ego, hentaké ego - furt je to ego.
Nech si tým každý myslí, čo chce, ale keď to autor článku jasne nedefinuje, tak čitateľ v tom potom môže mať chaos. A aj má.
A problém je aj v prekladoch. Keď my na západe čítame nejaké preložené východné texty, tak musíme čítať medzi riadkami, aby nám neunikol pôvodný význam.

Nevím, asi si dál budu žít svou egoistickou cestu .... Kdyby měl brát člověk doslovně ego = nesvoboda a jakékoliv vědomé rozhodnutí = ego... pak jakékoliv vědomé rozhodnutí = nesvoboda.... a už se z toho člověk nevybabrá.... leda, že by pak zkušenosti nesvobody mohly nakonec vést ke svobodě...

Ale fajn ještě mě napadl dodatek - je prý rozdíl meditovat někde v klášteře a plnit jen nějaké stanovené klášterní povinnosti a pokud v tom člověk najde mír, rovnováhu a spokojenost, tak je vlastně šťastný nebo v klidu, protože ho nic kolem nenutí se násilím nějak překonávat... Ale dát toho samého člověka na třísměnný provoz do uranového dolu nebo někde do call centra, kde by musel tlačit na lidi, aby kupovali blbosti(jen blbý příklad)... Tak už by mu možná ten klid najednou nevydržel... Pokud ano, pak všechna čest... Pokud ne, tak tam je asi nějaký rozdíl...

To je bežná vec. Keď ide život jak po masle, nie je čo riešiť.
Sem-tam nejaký ten problém, sem-tam nejaké to utrpenie. Normálka.
Ale keď to utrpenie prekročí istú hranicu... keď ten pocit nespokojnosti kdesi vnútri neustáva... keď ten strach neustupuje... keď tá túžba po poznaní silnie a silnie a nie je možné už to ignorovať... tak potom už niet inej cesty...
(Ale jasné, že je iná cesta, môžeme ešte začať pozerať telku alebo prejedať sa... alebo hrať videohry... Proste zabiť čas a nemyslieť na TO!)


Hej, prostredie vplýva na psychiku.

Pořád nejsem přesvědčen, že by člověk nemohl pracovat skrze své záměry.... A to u mě rozhodně život nejde jako po másle.... Že by jediná cesta byla do konce života sedět v jeskyni.... A pokud ne... Pak přece probíhají pravidelně záměry, rozhodnutí, ať už krátkodobá nebo i dlouhodobá.... Kde je potom ta klička? Že vlastní záměr = ego a při tom vlastní záměr (nerovná se) ego?