Je to už mnoho let, měl jsem dost peněz, cestoval jsem po světě. Hledal osvícení. Nebo gurua. Měl jsem nastudované výtečné teorie, mystické příběhy. Hlavně buddhistické. Nenašel jsem nic. Ani po půl roce v Indii. Kolikrát ani nemuseli nic říkat – člověk prostě vidí obličej, běžný, s jeho ctnostmi i nectnosti. Tak nač to všechno? Už jsem toho měl dost. Ještě bych měl zkusit Barmu, napadlo mě. Jen tak pro forma. V intelektuálních kruzích je barmský (tedy hínajánový) buddhismus méněcenný, takový buddhismus pro blbé. Ale člověk by měl před sebevraždou zkusit všechno, aby měl čisté svědomí.

A skutečně tomu tak je, barmský buddhismus intelektuálně nikterak neoslňuje. Nečinilo mi žádný problém, při ev. diskuzi s tamějšími mnichy, mít jednoznačnou převahu (žádné servítky jsem si nebral, taky nač, na konci cesty). "Hmm, western thinking", uznale pokyvovali hlavou. Zvláštní bylo, že něco mě na nich cosi udivovalo, fascinovalo. Pokud bych to měl vyjádřit jedním slovem, asi bych řekl – vznešenost. Náhodou jsem tam potkal jednoho postaršího mnicha. Nebyl ze mne nijak nadšen, ani si moc nepamatuji, o čem jsme mluvili, ale poprvé ve svém životě (jaksi mimo intelekt) jsem viděl, že ten člověk VÍ. Že vidí mou mysl a že ví, jak z té mé šlamastiky ven. To mi vskutku vlilo naději do žil. Požádal administrativu o možnost praktikování v jeho klášteře. Vyhověno. Ubytoval se a druhý den, rozechvělý, se rozhodl mnicha znovu navštívit. Za účelem zásadní debaty. Ale – smůla, před chvílí odjel. Vrátí se se za dva měsíce. Dopr… víte co to znamená, v théravádovém klášteře?? 14 hod. meditace denně. 7 hodin v sedě se zkříženýma nohama (chuťovka pro ztuhlého Evropana) a 7 hodin vědomé chůze (fyzicky namáhavé asi jako pochodovat 7 hodin jako na vojně). Nu ale což, když už jsem tam byl, tak jsem přeci nemohl utéct. Nikdy jsem však 14 hodin denně nedal, můj rekord byl 13 (a i ty jsem šidil), opravdu to víc nešlo. Největší problém byl však Představený kláštera. Zjevně nekompetentní, dosazený vojenskou chuntou. Každé 2 dni se muselo k němu na konzultace. Ty jeho instrukce jsem dozajista následovat nechtěl, ale zároveň jsem nemohl lhát (proč, to se těžko vysvětluje, ale zjevně by to byl můj konec). Tak jsem se vždycky zeptal na nějakou ptákovinu, trivialitu, jeho mysl se na to chytla, dala odpověď, uspokojila se (jakože k něčemu je tam užitečná), a dál se už neptala, za mnou v řadě čekali další. Jenomže co furt vymejšlet?? Měl jsem spoustu práce s krocením své zlosti vůči němu (nekompetentní ctižádostivec co se s.re se kam nemá, klidně by tak mohl být závěrečnou příčinou mé sebevraždy).

Starý mnich konečně přijel. Vyčíhnul jsem příležitost, kdy jsem s ním mohl promluvit. Jenomže – on vlastně jakoby vůbec nechápal, o čem mluvím. Prostě jako bych mluvil řečí, které vůbec nerozumí. Hmm, takže jsem se zase spletl. Celá tahle barmská anabáze byla zbytečná. Rozhodl jsem se odjet. Ale nemohl jsem se na něj nikterak zlobit, to se prostě nedalo, byl opravdu velmi milý a zjevně to byla moje blbost. Nazítří jsem měl zas povinnou konzultaci s Představeným, tak jsem se rozhodl na něj počkat. Vrátit mu to. Zkoncentroval jsem se na tu schůzku. Na otázky. Na strategii jejich pokládání. Na formální stránku (bylo extrémně důležité neudělat žádnou formální chybu, nevyjádřit ani náznakem neúctu atpod.). Vůbec už si nepamatuji, o čem konkrétně byla řeč, ale tu atmosféru si pamatuji velice dobře. Jako bych byl v ringu. Intuitivně jsem předvídal jeho reakce a odpovídal na ně. Údery. Tvrdými, s co největší silou (obrazně řečeno, samozřejmě). Překladatel, který překládal Představenému z angličtiny do barmštiny, mi jasně očima říkal "Nedělej to!" (za tu dobu jsme se stali přáteli). Vůbec jsem toho nedbal, neponechal Představenému žádný únikový prostor. V jednu chvíli už to nevydržel a náhle, uprostřed debaty – zjevně rozrušen – se zvedl, prohlásil, že stejně neplním jeho instrukce (což byla pravda , ale debata se vedla úplně o něčem jiném) a kvapem rozčileně odcházel (což bylo pro něj v této kultuře a v této situaci opravdu značné faux pas). "Ještě tu máte jednoho žáka na konzultaci", zavolal na něj překladatel a ukázal na člověka, co tam na něj ještě čekal. Představený se tedy zastavil a opět vrátil na své původní místo (hihi, další trapas). Formálně jsem se mu uklonil, jakože schůzka normálně skončila, jakože se přeci nic neděje, byla to přeci normální konzultace. Uklonil se tedy také. Pociťoval jsem zadostiučinění, bylo to mé velké vítězství. Zvedl jsem se a zamířil k východu. Na letiště. Bez ohlížení. Rozhodnut, že už se tam nikdy nevrátím.

Až jaksi postupně mi začalo docházet, že už se nepotřebuji zpít do němoty, že mi stačí jedno pivo, max. dvě, protože prostě nepotřebuji a nechci otupělou mysl. A jaksi postupně mi docházelo, že už nemám potřebu se zabít. Když jsem se vrátil domů, mnozí známí se na mě dívali vskutku udiveně (některé ženy dokonce jako na svatý obrázek). Nechápal jsem proč. Lidé se na mě na ulici usmívali (jednou jsem se opravdu kvůli tomu vrátil domů a díval do zrcadla, co je na mě směšného). Zdá se mi to neuvěřitelné, ale moje mysl - aktuálně, on line - , žádnou změnu ve mne nepostřehla (až zpětně, postupně, ex post, a proto tyto řádky). Se všemi jejími nastudovanými popisy Cesty, teoriemi a vynálezy. Kdybych o tom neměl vlastní zkušenost, nikdy bych tomu nevěřil.

Lidé se už dávno na mě na ulici neusmívají, ta evropská atmosféra mě postupně semlela. Ani známí se již netváří nijak nadšeně (někdy spíše naopak ). Ale uvědomil jsem si, že moje mysl je sice dobrý sluha, ale zlý Pán. Na théravádový/hínajánový buddhismus se již rozhodně nedívám povýšeně, právě naopak. A na výtečné mahajánové/vadžrajánové (vlastně jakékoli duchovní) teorie se již nedívám s nadšením či úžasem, vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem nějaké četl.

Moc pekny pribeh a cesta Zdenku diky. Mas dar vypravaca. Co takto nieco niekde napisat. Ja viem na co, ale predsa. Hovoris mi tak nejak zo srdca. Je to ako z pribehu slepcov co drzia slona za rozne casti a mozno dodnes sa hadaju, kto pozna slona lepsie a pritom ma kazdy ciastocne pravdu.
Pripomenul si mi pribeh Milana Calabka. Tiez zacal tak povediac od konca.
Este raz dik

Díky

Na celé věci je zarážející ta totální slepota mysli vůči ... vůči čemu vlastně?

Každý má částečně pravdu, nějakou část reality poznává, nicméně považovat slona za stěnu je prostě – šílené. Asi jako když si moje mysl vytvářela představu osvícení ve svých lnutích a myšlenkách.

Kdyby "kuriózní shoda náhod" moji mysl neobelstila, neměl bych absolutně žádnou šanci se ze svých myšlenkových konstrukcí vymanit. A kdybych ten svůj příběh někde četl, jo, byla by to další "zajímavá zenová historka" .

Stále ještě řeším podstatu reality. Někdo to považuje za zbytečnost, ale myslím že odhalení podstaty je jedním z našich hlavních úkolů zde. Myslím že v úvahu přicházejí 3 možnosti:

1) Materiální podstata. Této variantě věřím nejméně. Přece jen, objevuje se příliš mnoho projevů, které materiální podstatou vysvětlit nelze. Věda se sice snaží podstatu zkoumat - ale je schopna ji jen popsat, ne vysvětlit. Není schopna vysvětlit omezení rychlostí světla, náhodnost dějů, vztah vědomí a hmoty. Navíc, u materiální podstaty bych čekal, že realita bude mít pevná pravidla - nejen ve fyzikálních jevech, ale i např v pravidlech života, což zjevně nemá. A u materiální podstaty není důvod aby existoval život a aby se hmota seskupovala do organizovaných struktur.

Alternativou by byla materiální podstata s Božským řízením. Tj. "existuje Bůh", ovšem kdesi mimo nás. Taková realita by se moc nelišila, jen že do dějů zasahuje nějaká jiná bytost, ale jinak v podstatě stejné jako čistě materiální podstata.

2) Božský sen. Vše co vidíme, je jenom sen, který se zdá božskému vědomí. V tom případě existuje jenom jedno JÁ, vše ostatní (i jiné bytosti) je jen vidina. V takové realitě by existovalo jen málo pravidel. Pravidla a zákony by byly jen když se to zrovna hodí pro vývoj JÁ. Vývoj je potřeba k tomu, aby se JÁ probudilo ze snu a uvědomilo si samo sebe. Probuzení je zákonitost - už se probouzí a děj života je jen projev, bez vlastní vůle. Sen není plánovaná činnost, ale je to přirozená zákonitost, projev probouzení k Vědomí. Tahle varianta má přece jen jakési nesrovnalosti. Přece jen má realita více pravidel a zákonitostí, než by odpovídalo snu. A pak - z našich zkušeností víme, že sen je obrazem skutečné reality. Jak ale může být skutečnou realitou bytost podobná nám, která žije podobný život? Byla by příliš nedokonalá a nemohl by se jí zdát tak rozsáhlý a podrobný sen.

3) Virtuální realita. O této možnosti teď uvažuji jako o nejpravděpodobnější. Neznamená to, že by někde jel super počítač, kterého jsme součástí. Realita může být opět produktem jednoho Vědomí, stejně jako předešlý Sen. Liší se hlavně tím, že se nejedná o samovolný stav, ale o uvědomělou činnost Vědomí, které tento svět stvořilo. Vědomí je nejen v JÁ, ale i v ostatních bytostech. Jen není jasné, zda je ve všech bytostech jedno Vědomí, nebo zda se jedná o izolované bytosti ("duše") - v tomto druhém případě by byla realita stvořena bytostmi, zřejmě s nehmotnou podstatou, a sloužila by zřejmě k jejich poučení a zábavě.

Pro tuto variantu existuje hodně indicií. Už v Bibli je hodně odkazů, včetně toho, že o Bohu se tam často mluví v množném čísle - tj. realitu stvořily duchovní bytosti. Také se tam mluví o duši, andělech, to vše této představě napovídá. I poznatky vědy tomu nasvědčují - prostor a čas není spojitý, ale je kvantovaný. Jako když je prostor a čas tvořen z "pixelů". Vše je jenom informace a proto může být Vesmír strukturovaný a organizovat se např. do atomů a mřížek. Vesmír existuje ve všech svých možných kombinacích v prostoru a čase, jak snímky filmu. Přestože je množství stavů pro nás nepředstavitelné, je konečné (díky kvantizaci). Naše vědomí se těmito snímky táhne jako nit a ovlivňuje budoucnost i minulost tak, abychom v závěru dosáhli určitého cíle. Cílem je zjevně vývoj naší duše. Zřejmě se nejedná o duši jedince, ale o souhrnnou duši všech bytostí - proto je důležitý i život bytostí, které zdánlivě k žádnému cíli nespějí. Každý dostává jiná pravidla a úkoly. A protože nejsou pevná pravidla "jak žít život", nelze se v životě řídit nějakými obecnými zákonitostmi. Správné řízení je tím, co cítíme že bychom měli dělat. Ve skutečnosti ale naše vědomí není tím kdo by o tom rozhodoval. Ať děláme cokoliv, tak vždy to bude ta správná cesta, protože začátek a konec reality je už daný a my se jen ubíráme po té správné cestě mezi začátkem a koncem, tak jak to má být.

Trochu zarážející na tom je, že naše myšlení je součástí reality, ale ne naší podstaty, našeho Já. Realita ovlivňuje naše myšlení tak jak je potřeba. To co nás dělá námi, není tedy vlastně to JÁ. Žeby naše skutečné JÁ ve skutečné realitě nemělo vlastní myšlení, pocity, vědomí? Nebo to spíš bude tak, že skutečné JÁ je jenom zakryté, potlačené, a jen zdánlivě prožívá tohle JÁ ve virtuální realitě. Jen si představuje tento život a myšlení, aniž si uvědomuje své skutečné JÁ.

Čili podstatu sebe. A řešíš to tak, že ze sebe, subjektu pozorování, uděláš objekt pozorování, tedy to, co subjekt nikdy být nemůže. Je to jako zkoumat život pitvou. Bodejť pitvající nemůže nalézt život v mrtvole na pitevním stole. Nějaké stopy života sice nachází, ale jako by mu furt někam unikal:).

Popis reality lidí z Východu je vícevrstevný, asi by se dal shrnout takto:
1. vrstva: to či ono ← tvůj výklad
2. vrstva: ani to ani ono ← tento můj výklad
3. vrstva: ani ani to ani ani ono

Čili východní postup nejde cestou rozvíjení západního uchopování, vědomí něčeho ("dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli"), ale naopak rozvíjení vědomí ničeho (čili upouštění, vyprazdňování mysli od objektů aniž by mysl upadla do spánku/transu/hypnózy) - "Eli, Eli, lema sabachthani?"

Tvá slova chápu tak, že to odpovídá bodu 3. "Ani to ani ono" = pozorovaný svět je jenom fikce. Vypnutím vnímáním smyslů a vypnutím mysli (=vyprázdnění mysli od objektů) se přestaneme upínat k pozorovanému okolnímu světu (meditace). Tím se naše vědomí má možnost odpojit od fikce, napojit se zpět na původní Zdroj, na naši duchovní nehmotnou podstatu, probuzení, znovuzrození.

Pozorovaný svět nemůže být jenom fikce (tj., že by neměla žádnou realitu), protože pak by nezbylo, čím jej zde vyjádřit. Biblicky opsáno - "a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli (...) neboť podoba tohoto světa pomíjí."

Existuje nebezpečí, že mysl z první vrstvy si přisvojí, ztotožní se a začne po svém interpretovat realitu z druhé vrstvy (neboli zamění prst ukazující na měsíc s měsícem samotným). Ono biblické pozření plodů ze Stromu poznání nevhodným subjektem:


Tedy nejde o to, "jak to je", ale "kudy vede cesta". A není to cesta myšlení. Kdyby se Ježíš Nazaretský na kříži zamyslel nad realitou, pak by bezpochyby na nějaké řešení přišel. Pak by ale nemohlo přijít zmrtvýchvstání, čili nové bytí.

Už to začíná být jasné a nakonec je to jednoduché a bez nějakého velkého nadpřirozena. Jsme ve škole. Jsme "zářící bytosti", vysoce vyspělá civilizace. Stvořili jsme tento simulátor vesmíru podle obrazu naší dávné historie ("Bůh stvořil lidstvo k obrazu svému"), ve kterém prožíváme životy virtuálních bytostí (sen) a tím se učíme, získáváme morální vlastnosti a formuje nás to. Jsme tedy Stvořitelé (Bozi). Prožíváme mnoho životů (reinkarnace) a dostáváme výukové lekce zaměřené za určitým účelem. Tyto lekce a životy se opakují do té doby, než lekci zvládneme a předmět se naučíme, tj. než u nás dojde k potřebné formaci naší duše (=my jako zářící bytost). Děj života je zhruba předepsaný, je daný začátek a konec, ale my můžeme průběh děje formovat naší vůlí, čímž se projevuje to jak lekce zvládáme.

Děje v tomto Vesmíru nejsou přímo řízené Božským zásahem. Funguje na pravidlech oscilací, tím vzniká shlukování hmoty, náhodnost. Vesmír existuje ve velkém množství stavů současně (v prostoru i čase), my si svým vědomím vybíráme po které z možných cest se děj bude ubírat. Výsledek moc neovlivníme, ten je daný a jsme k němu událostmi vedení (automaticky z principu fungování virtuálního Vesmíru), my ovlivňujeme jen formu cesty. Nad naší cestou bdí "strážní andělé", což jsou bytosti naší civilizace pracující jako dozor, ti dohlížejí nad plněním našich úkolů. Případně i mohou někdy zasáhnout a zkorigovat nás. Během smrti se nám přehraje znovu celý nás život pro připomenutí co jsme se naučili.

Naše výuka probíhá v 7 stupních, "7 nebes", což jsou jakoby školní třídy. Ostatní bytosti zde na Zemi jsou také žáci. Učíme se vzájemnou interakcí s nimi. Především se učíme Lásce, což je splynutí s ostatními bytostmi do jednoty, kdy se stáváme jedním Bohem. Existence lidstva zde na Zemi se řadí do věků (teď jsme v 5. věku). První věky byly první pokusy se simulací, někdy i které se moc neosvědčily (kdy tu žili např. obři).

Adam a Eva nebyli vyhnání z Ráje za hřích. Byli prvními virtuálními bytostmi, ale poznali že jsou v simulaci a že jsou také Bohy. A protože bylo zřejmé že taková simulace není přínosem, byly jim vytvořeny těžké životní podmínky přinášející radost i strádání, což jim umožnilo učit se a formovat (vyhnání z Ráje = vyslání do virtuální školy).

Tedy nakonec jsou vlastně všechny představy a interpretace správné, sen, virtuální realita, kvantová fyzika. Naším úkolem není "prozřít", ale "učit se". Nemusíme dosáhnout nějakého vysokého duchovního stupně, to není důležité (protože v sobě už máme ty nejvyšší vědomosti). Důležité je dělat to běžné, co v životě děláme, být dobrými lidmi, to je náš úkol zde.

Podobně o tom E. Cayce v podání Josefa:





Resp. moc pěkné podání Davida McMillina (anglicky):

Jak potvrdil Cayce a teorie strun, realita je tvořena z vibrací. Interference vibrací různých frekvencí se projevuje jako hmota, podobně jako stojaté vlny na vodě. https://www.youtube.com/watch?v=a94QqGVizBc

Na simulaci lidského života (proč nevíme kým jsme?) naráží i Joachim Werdin ve svém "Příběhu o rybce": http://www.breatharian.eu/breath/polsko ... j/015.html

Velmi hezky je naše simulovaná realita popsaná v tomto videu ("We Are Living In A Simulation - New Evidence!") ... lze zapnout anglické titulky a automatický překlad do češtiny:



Jiné hezké video je tohle "Is Reality Real? The Simulation Argument". Dobře zde vysvětluje, že není třeba simulovat celý Vesmír, ale pouze to, co vidíme. ... lze zapnout české titulky:

Josef se zmiňuje o Sai Babovi. Často mě překvapuje, kolik lidí se nechá těmito celkem jednoduchými triky zmást a není jim jasné, že Sai Baba je podvodník. Viz např. zde: http://www.oslikuv.net/vnitrnihlas/sc-cl-26.htm

Ano, už ten jeho obličej přeci na první pohled vyjadřuje, eufemisticky řečeno, "tady něco není v pořádku":).
Nicméně nemusíme až zas tak žasnout nad naivitou Sai Baby příznivců, neboť máme nezanedbatelnou výhodu, že nejsme jeho příznivci. Že i naší mysli ledasco důležitého uniká, se můžeme přesvědčit na následujícím videu, kde bychom měli přesně spočítat, kolik celkem přihrávek učinili hráči v bílém. Sám jsem z počátku nevěřil, kolik mi toho uniklo
Velmi poučné!

Tak testem jsem neprošel, dobrý test Jo máš pravdu, uniká nám stále kvanta věcí, ani si to neuvědomujeme.

Ani vlastně k tématu podstaty reality není třeba nic psát, protože všechno bylo řečeno. Informací a indicií je kolem nás nadbytek. Jen trvá, než si to člověk dá všechno dohromady a dojde mu, že všechna náboženství a filozofie mluví o tom samém.

Je na tom zajímavé to, že se nám zdá sen ve snu (připomíná to film Počátek):

1) "Nejdříve Bůh stvořil anděly" = v Božském vědomí vznikla představa (sen) samostatných andělských bytostí.
2) "Pak stvořil Vesmír a člověka" = andělské bytosti (jako duše) se vtělí do představy hmotných bytostí (sen). Protože mají společnou podstatu (jsou Bohem), prožívají sen společně (Vesmír), ale protože jsou i částečně oddělenými bytostmi, mohou se jejich reality lišit (náhodnost ovlivněná myslí)
3) Člověku se může zdát sen když spí, tam prožívá další virtuální příběh
4) A někdy se mu ve snu zdá sen , což je už 4. úroveň vnoření snu

Úrovně snů se neodehrávají v reálném čase (jak můžeme pozorovat u snu úrovně 3), příběhy jsou jakoby vloženy do mysli najednou a my si jen dodatečně uvědomujeme časovou posloupnost. Jako andělé si vybíráme život jako výukovou lekci. Úspěšný výsledek výuky je předem daný tím, že touto výukou došlo k probuzení božského Vědomí.

Tedy je pravdivé, že jsme oddělenými dušemi prožívající reinkarnace, a současně jsme Bohem. ... a je to radostné prožívat virtuální život a probouzet se do své podstaty sebeuvědomění. A je pak už jasné, proč je svět tak silně nedokonalý a dějí se značně nelogické věci. Sny nebývají moc logické.

Věda se ani nezabývá příčinami jevů, pouze popisuje vnější projevy jevů. Např. neví, co je vlastně vědomí. Z pohledu vědy je to jen program spuštěný v mozku.

Jednou před cestou autobusem jsem v rychlosti schroupal mrkev a pak mě v autobuse bolelo břicho. A to tak silně, až jsem tam omdlel. Což je běžný důvod mdlob u lidí - vědomí opustí tělo ve chvíli, kdy se tam cítí nadmíru nepříjemně, např. velká bolest, pocit stresu (ženy omdlívají při neúnosném stresu nebo úleku). Což neodpovídá představě programu v mozku. Program nemá z mozku jak utéct. Ani není logické aby se vypnul, to by mu nic nepřineslo, ty fyzické stavy tam jsou stále. Logické by bylo, aby na tu chvíli vypnul senzory indikující ten stav, což nedělá. Z toho vyplývá, že vědomí je něco co je oddělené od těla, jsou to dvě nezávislé věci, tělo a duše. Duše se může odpoutat od těla v nepříznivých situacích a opět se vrátit.

V dětství jsem byl léčený na epilepsii, protože jsem měl jednou záchvat ve spánku (následek chemického postřiku na poli). Podruhé to bylo v dospělosti (kvůli špatně předepsaným lékům) a tam se mi vybavují ty pocity před tím. Nějakou dobu před tím jsem měl pocit, že se vzdaluji z těla. Okolní svět i sebe jsem vnímal jakoby z dálky, málo zúčastněně, jako ve snu. Pak i později jsem se někdy začal do takového stavu dostávat a to už jsem věděl, že se musím odklidit někam stranou, do klidu, protože vnější vzruchy ten stav aktivovaly.

Epilepsie znamená probíjení (zkrat) výbojů mezi neurony, proto ji podporuje nadmíra vnějších podnětů (také např. rychlé prudké blikání světla). Mozek pomocí neuronů (kvantové generátory "černých děr" ) funguje jako interface mezi tělem a duší. Při výbojích ztrácí funkčnost, a tak dochází k nucené ztrátě spojení s vědomím. Bez vědomí se z těla stává stroj, který funguje jen na automatický režim (tluče srdce, dýcháme), kdy tělo řídí jen strojová část (instinkty), ale chybí rozhodovací vědomá složka (duše). Tedy - virtuální vozítko naší duše jede jen na volnoběh.

Může pak být otázka - kde je naše vědomí během doby, kdy není v těle? Nejen během bezvědomí, ale i během spánku? Jednoduše - nikde, protože ta doba neexistuje. Vědomí jen prohlíží stránky příběhu a v době kdy neprohlíží, tak ty stránky přeskočí. Proto nevnímáme čas během bezvědomí nebo během spánku, prostě jednu chvíli vypneme a pak hned zas zapneme, ale už na jiném místě v čase.

Kvantová fyzika popisuje náhodnost stavů hmoty, ale nezabývá se tím, proč jsou stavy náhodné? Např. neurony - fungují jako generátor náhody, díky tomu můžeme něco vymýšlet. Mozek díky neuronům funguje jako kvantový počítač - děje v něm jsou náhodné, ale jsou řízené předpokládaným výsledkem, tj. objeví se pravděpodobněji myšlenka, kterou chceme dosáhnout. Věda ale už dál nejde. Popisuje vliv vědomí na hmotu, ale nezabývá se dál tím, proč je stav hmoty náhodný a proč je ovlivněný vědomím?

Pokud by byla hmota jen fyzická, objektivně existující nezávisle na vědomí, neměla by důvod k náhodným stavům, neměla by k tomu podněty. Tu schopnost má jen díky tomu, že realita je virtuální, existující jen v Božské mysli. A to jako interference oscilací. A podobně jako kvantový počítač, duše (andělé = buňky Boha) neovlivňují virtuální realitu tak, že by ji měnily. Realita se nachází ve všech svých možných stavech a duše jen zaostřuje své vnímání na určitý rozsah stavů (určité spektrum oscilací reality). Pravděpodobnost není daná realitou (realita se vyskytuje ve všech stavech stejně = paralelní reality), ale zaostřením vědomí. Když "ovlivňujeme kvantové stavy", neovlivňujeme tím realitu, ale posouváme naše vědomí v realitě (=posouvání v paralelních realitách).

Zaostřování vědomí není věc vůle vědomí. Stavy reality jsou jako příběhy, které existují najednou všechny vedle sebe. Určitá posloupnost stavů reality způsobí vznik Vědomí (probuzení Boha, uvědomění sebe sama) a tak dojde k uvědomění si příběhu (děje), který do toho stavu vedl. Jakkoliv málo je takový výsledek pravděpodobný, tak určitá posloupnost stavů takový výsledek dala, a nám se pak zdá, že naše životní cesta musí být řízená, protože takhle náhodně nemůže vzniknout. Výsledek je daný a my k tomuto cíli jdeme ať chceme nebo ne. My jsme jen příběh (mizivé procento ze všech možných příběhů kterými se realita mohla ubírat) a ten příběh má konec, velké JÁ.

A proč to píšu, když to vlastně nemá smysl psát? Protože poznání je projev probouzení Vědomí. Poznání je jen rozpomínání na to, co už dávno víme. Jo, jsme všechno - fyzické bytosti, duše, andělé, Bůh. Nakonec všechny poznatky a náboženství a filozofie jsou pravdivé a v souladu, nic není v rozporu jak se nám to někdy zná. Dojem rozporu vzniká jen z důvodu nepochopení souvislostí. I zdánlivě rozporuplné věci jsou spolu v souladu, jen jiné projevy toho samého.

Když nás během spánku vykradou vlastně se to nestalo protože to nemohli stihnout ))

Tak upřesnění: "...ta doba pro naši duši neexistuje.". Vnímání času je subjektivní. Naše duše se jen přesune na jinou pozici časoprostoru.

A víš Pando vůbec co to je Duše? To si fakt myslíš, že tělo není součástí Duše?

Samozřejmě že je ... nepřímo.

Takže když tělo spí a pro Duši ten čas není a tělu se něco za dobu spánku stane, tak co?
To není součástí zkušenosti Duše ale jen těla?

Duše je ta část, která vnímá a sbírá zkušenosti. Tělo je stvořený obraz. Když se něco stane s tělem, stane se to zkušeností teprve až to duše pocítí (až se duše dostane zpět "do hry"). Tělo je jen prostředek ke sbírání zkušeností, ale není tím kdo sbírá zkušenosti. Pokud tělo zemře a duše to nebude vědět, nebude to mít žádnou výukovou hodnotu, bude to jen ukončení výukové lekce.

O smrti nemluvím. Něco se stát a zemřít jsou dvě rozdílné věci.
Znovu. Když mě, když spím, vykradou... To podle Tebe není zkušenost Duše. Protože ten čas pro Duši není.
A v čase spánku těla vlastně Duše neexistuje protože to přeskočí. Takže vlastně tvrdíš, že existence Duše je závislá na tom jestli tělo bdí nebo spí. Takže tělo když spí je vlastně bez Duše. Duše po ten čas prostě zmizela.
Tak čeho je tedy tělo součástí v čase svého spánku když ten čas Duše přeskočí?

Když se probudí, tak zjistí že byl vykradený a to je v té chvíli zkušenost. Je jedno že se to stalo v době nepřítomnosti.

Ne že by Duše během spánku neexistovala, jen se nenachází v aktuálním časovém okamžiku. S tělem je spojena, ale v té chvíli je mimo čas. Pro pozorovatele se duše v té chvíli jeví jako zmrazená v čase.

Ale myslím, že tahle diskuze není moc smysluplná. Nikdo nejsme odborníky na to, abychom byli schopni říct "takhle to přesně je". Máme jen hrubou představu a s tím si musíme vystačit. Obvykle podstata v mysli bývá stejná, liší se jen slova kterými se to popisuje, protože nás vedou jiné životní zkušenosti a pohledy. Rozebírání detailů jsou jen odhady podle osobních pohledů.

Dobrá. Když nechceš pokračovat, ukončíme to. I přestože bych pár otázek ještě měl.

Tedy, podle toho, jestli se mě ptáš na můj názor nebo jestli mě chceš přesvědčovat k jinému pohledu. Měl jsem dojem, že mě chceš přesvědčovat že to je jinak. Možná to byl jen mylný dojem, v tom případě se omlouvám.

No to je zajímavý postoj. A nepřesvědčuješ náhodou ostatní tím co publikuješ ke svému pohledu? jen legrace

Otázka: Pokud je za dobu spánku Duše zmrazená co hýbe tělem?

Nepřesvědčuji, protože když někdo napíše jiný názor (a neptá se na můj), tak mu ho nevyvracím, protože nemám patent na pravdu.

Tělem hýbou instinkty - automatické funkce mozku a těla, které nejsou řízené vědomím. Asi by se v těch souvislostech dalo diskutovat co všechno chápeme pod pojmem duše, protože co např. v případě, když je někdo náměsíčný nebo když něco vykřikuje ze snu, což jsou chvíle kdy zřejmě není vědomí zapojené. Já chápu duši spíš jako ekvivalent vědomí, tedy ta jakási vyšší část, která znamená život a ne pouhý automat na spalování vzduchu.

A je pak ještě zajímavá schizofrenie, posedlost. Nemyslím si že by to znamenalo poruchu, ale že to bude skutečně obsazení těla více (parazitními) dušemi, které tam nepatří.

No tak jestli dáváš rovnítko mezi Duši a vědomí, tak se nikam nedostanem.
To si nejdřív musíme ujasnit co si představuješ pod pojmem vědomí.

Do jisté míry můžeme dát rovnítko mezi vědomím a duší. To samé to samozřejmě není. Duše je energetická bytost, která se připoutá k tělu a která má být zkušenostmi formována. Z našeho pohledu je duše vzdáleným pozorovatelem, Já na pozadí, které "má tělo", "má myšlenky", "má emoce". Duše nám umožňuje mít vědomí, tj. uvědomění si sebe sama, mít své Já. Vědomí je jakoby propojka mezi duší a tělem, není to úplně "já jsem duše", ale "mám duši". Po narození se vědomí postupně vytváří s tím, jak se upevňuje propojení duše s tělem. Je pak otázka co v případě astrálního cestování nebo komatového vznášení se nad tělem, kdy se zdá že duše tělo opustí a vědomí zůstává připojené k duši namísto k tělu. Nebo v okamžicích blízkých smrti je také vědomí připojené k duši. Zřejmě tedy nositelem vědomí není mozek, ale duše. Síla propojení určuje míru vědomí. Zvířata mají jistě také duši (protože mají emoce), ale se slabším propojením a proto jejich Já není tak výrazné.

Duše nevytvoří tělo, jen se do něj při narození převtělí a po smrti ho opustí. Až propojením duše s tělem ho zahrne do svého obalu, formuje ho a stávají se součástí. Ale i tak jsou součástí sebe, protože jsou výtvorem božského vědomí a jsou součástí jednoho celku. V případech schizofrenie či posedlosti se k tělu zřejmě přilepí cizí parazitní duše, které mohou tělo a rozhodování řídit, člověk se stává rozpolcenou osobností - hádají se v něm více vědomí. Nejspíše i závislosti jsou způsobené parazitními dušemi, které mají slabší vazbu, neumožňují sice převzít vědomí, ale ovlivňují chování tak, aby se mohly přiživovat na požitcích. Nutí nositele dělat věci, které sám nechce a které mu způsobují druhotné potíže.

No a co z toho cos napsal potvrzuje, že doba spánku pro duši neexistuje?
Mě připadá, že je to naopak tímto posledním příspěvkem vyvráceno.