Setkali jste se někdy s přístupem, že aby adept byl skutečně dlouhodobě schopen udržet pusty vzestupnou tendenci, tak stejně jako musí adept v mezidobí mezi pusty doplnit potřebnou fyzickou výživu a vybudovat znovu tělo vhodnou vyrovnanou fyzickou aktivitou... Jinak jej dožene podvyziva a slabost... Pokud tedy již není na prane... Tak musí stejným způsobem během půstu a v mezidobí navazovat vhodnou duševní a duchovní cestou v souladu s etickymi a duševně, duchovně posilnujicimi principy, jinak časem vypálí své pozitivní duševní a duchovní kapacity, někdo říká dobrou karmu a poté jej na cestě zastaví jakýsi duševní, duchovní deficit a negativita? Podvyziva, bída, slabost...

Človek môže veriť čomu chce, ale v realite žiadne "vypálenie dobrej karmy" neexistuje.

Tohle zrovna řekl jeden z velkých českých mystiků - Květoslav Minařík.Nebudu se pouštět do nějaké polemiky o definitivní rozhodnutí této otázky.Můžeme to pojmout i jinak.Adept třeba ještě nerozvinul dostatečně silný duševní a duchovní potenciál, aby se zvládl vyrovnat s určitými celkovými poměry.Nebo prostě v tomto potenciálu vlivem nějaké nerovnováhy klesnul a nemůže třeba dočasně ze své dobré karmy tolik těžit.V samotné definici člověk vyšší potenciál neobjeví.Podstata věci měla být ta, že pokud by si třeba nějaký kulturista nebo sportovec myslel, že může sportovat, jíst a postit se a tím pádem všechno podchytil a je nezastavitelný.A může porušovat hranice ostatních živých bytostí nebo zanedbávat nějaké svoje další bytostné úrovně.Tak je dost pravděpodobné, že časem narazí takovým způsobem, že už mu nepůjde se ani postit, ani sportovat a ani relativně kvalitní stravování mu samo o sobě nepomůže.Máš k tomu něco dalšího, než jenom další pochybnosti? Když už se reprezentuješ tak suverénně?

To vychází z představy, že realita má svá pevná pravidla, člověk se postupně vyvíjí "vpřed", jde po dalších krocích dál, a má nějakou karmu (to je cesta "bojovníka"). Ale tato představa může být mylná a ve skutečnosti "život je jen náhoda", bez pevných pravidel, bez karmy. Někdo může (zdánlivě) postupovat "vpřed", u někoho se můžou objevovat pevná pravidla, a u někoho jiného to všechno může být přesně naopak, např. opačně fungující pravidla - záleží na tom, k jakým duchovním posunům má jedinec v životě dospět, jaký je vývojový cíl jeho duše.

Znamenal by tento druh chaosu a řadu, že třeba u Adolfa Hitlera v rámci jeho duše bylo v pořádku, že se nestal třeba právníkem, překladatelem nebo, že nebyl politikem s trochu mirumilovnejsim přístupem ke světu.Ale že si prošel svou cestou své duše nehledě na to, co to všechno obnaselo? Mám to chápat tak, že v rámci jeho duše pro něj mohlo být víc obohacujíci, že šel touto cestou, než kdyby šel na sílu třeba do kláštera?Že někteří lidé prostě v daném životě nic nenadelaji s tím, že je to táhne přinášet zlo a je to tak v pořádku?

Ne. ... Ale je zajímavé, že Hitler je obvyklý argument ke kterému se lidi obracejí.

Ve skutečnosti nic není dobře nebo špatně. Jsou jen děje které se dějí, a vše co se děje je správně, protože to tak bylo potřeba. Ale to už jde daleko od Tvého dotazu, takže už nic.

Znám takovou pěknou paradoxní a vlastně samozřejmou poučku.Například - V absolutním klidu je absolutní pohyb a v absolutním pohybu je absolutní klid.V tomto případě bych zase řekl - V absolutní relativizaci je absolutní absolutizace a v absolutní absolutizaci je absolutní relativizace.Nebo -v absolutních hranicích je absolutní neomezeno a v absolutním neomezenu jsou absolutní hranice.Ano, můžeme připustit, že na určité úrovni na určitých pomíjivých dějích a vazbách vlastně z absolutní úrovně tolik nezáleží.Ale má to i svůj protipól - že na relativní úrovni by to neměl být podnět pro ztrátu zdravého rozumu a když pak člověk třeba uvidí, že králík jí svoje bobky, tak nezačne dělat to samé.Existují podle tebe v protikladu k této nádherné filozofii i nějaké trochu méně uvolněné hranice, které je nutno dodržovat v té trochu pozemštější a determinovanější realitě?