Dosáhnutí osvícení je podle mě jedna věc, ale může být takový člověk opravdu šťastný, když vidí tolik neosvícených ??? Kdysi jsem četl nevím jestli je to pravda, ale prý Budha po osvícení po nějakém čase začal být smutný a prý šel hledat cestu jak dosáhnout osvícení pro veškeré bytí...

Kdoví jak to vypadalo v realitě, zda také nepropadl "spasitelskému komplexu" jak bývá běžné u lidí kteří objeví svou cestu která jim funguje. Typicky lidé po přechodu na alternativní stravu nebo když objeví půsty. Např. vitarián. Po přechodu na vita stravu zažívá extáze pozitivních stavů a myslí si, že objevil zázrak, který pomůže i všem ostatním lidem a tak se snaží ostatní přesvědčovat na svou cestu. Až se stává svou naléhavostí nepříjemný. A nechápe, proč to ostatní nevidí, vždyť je to tak jednoduché a tak jasné, proč se tomu ostatní brání? Dokonce ho ostatní lidé přesvědčují naopak, že on jde špatně a snaží se ho dostat zpět zas oni na svou stranu.

Člověk je tvor velmi tvrdohlavý a je vždy přesvědčený, že jedině on zná ten správný směr kudy jít. Nedá se jen tak přesvědčit ke změně i proto, protože si neumí ten jiný směr promítnout do svého života, neví ani jak by to udělal aby toho dosáhl. Je příliš potopený ve svém světě, do kterého ty jiné varianty nezapadají.

Ale to je v pořádku, protože právě díky té tvrdohlavosti je možný lidský vývoj, aby lidé o něco usilovali a šli za tím, přestože jim někdo tvrdí že je to nesmysl. Člověk by nebyl člověkem, kdyby poslouchal na slovo každý názor a radu na kterou narazí. To právě umožňuje aby jeho duch povstal a projevil se. Vždyť ani nevíme, co je smyslem našeho života. Máme dosáhnout všichni osvícení? Nebo dlouhého života a plného zdraví? Nejspíš to není cílem. Je to jen to co člověka žene aby se o něco snažil, ale stejně jsou hlavním účelem ty změny které při tom prožíváme, ne výsledek. Osvícení znamená návrat zpět, k počátku. Ale my jsme sem nepřišli proto abychom se hned vrátili do absolutní vševědoucnosti, přišli jsme sem poznávat to co jako vševědoucí neznáme.

Nakonec je vlastně v nejlepším pořádku všechno to co se děje, lidé hledají a tápou, zakopávají, poznávají, mění se. Přesvědčuje a chce změnit svět jen začátečník. Moudrý člověk mlčí, radí teprve až je tázán, protože teprve až v té chvíli duše dotyčného projeví zájem zahrnout rady do svého životního příběhu.

Nevím teda vlastně co znamená přesně to "osvícení". To je ten stav který mnozí prožijí např. při meditaci, vstup do světla, propojení se zdrojem, následně pocit rozplynutí do okolního světa, pocit nekonečné lásky, pocit "jsem vše"? Nebo je to něco hlubšího? O osvícení se mluví jen ve výjimečných případech, ale splynutí se světlem je častý případ, tak nějak nevím čím se to vlastně liší?

Uvedu to i z jiné strany a to z pohledu křestanství. Boží syn, který byl poslaný otcem na zemi byl zcela jistě Osvícený tak stejně jak je Osvícený Otec. Kdybych uvažoval o tom, že osvícený se hodí do své bublinky stěstí... pak by nemělo logiku proč Ježíš přišel )). V podstatě by to ten Osvícený vůbec neřešil.


Doporučil bych k přečtení tyto dvě knížky, které pokládám za nejlepší v oboru :

Kniha: Kosmická kniha. O vzniku života, Tajemství a síla Kyvadla
Autor: Jischak Bentov

V té Kosmícké knize Bentov astrálně cestuje a popisuje tam místo, kde jsou jakoby osvícení ve svých bublinkách štěstí ale jedná se spíše o takovou past...kdo si přečte může si z toho udělat závěr.

Částečné nebo plné poznání pravdy...tedy propojením ze vševědomím (Bohem) a zjištění, že jsem všichni jeden duch manifestující se v různých formách. Jinak řečeno tím, že jsem v nádobě/těle jsem odstřiženi od vševědomí a jsem individuální vědomí, které má v důsledku nádoby své hranice. Osvícení tedy tyto hranice přesáhne a člověk se propojí se vševědomím, teoreticky by se mohl transformovat na ciste svetelnou bytost -andel. V podstatě pak dosáhneme své podstaty můžeme si formovat nádoby své manifestace a platilo by tedy : JSEM TEN KTERY JSEM...SV.DUCH, který se může formovat tak jak chce.

Coz si myslím, ze se stalo u par biblickych postav....Elias atd.

Těžko se rozebírá něco, o čem člověk nic neví když to sám nepoznal a jen má o tom nějaké své představy.

Myslím že Buddha nebyl "smutný" ve smyslu že by byl nešťastný, ale že vnitřně toužil po tom zahrnout do svého stavu rozšíření lásky i všechny ostatní bytosti, tedy ne že by to byl negativní stav, byl to pozitivní stav touhy pokračovat dál.

Ano tak by se to dalo popsat.

Osvícení JE opravdové štěstí.
Predstavy ľudí o osvietení sú jedna vec a "realita osvietenia" je druhá vec. Sú to dve celkom odlišné veci. Odlišné nie v obsahu, ale takpovediac v samotnej štruktúre, prirodzenosti, stavebnej látke.

Přestože pojem osvícení je stejně osemetny asi jako pojem "absolutní realita" nebo "absolutní efektivita" zkusím sdílet to, co mám...

Jednou jsem odpověděl na tento komentář v určité skupině "Ano, neboť určitý stav vědomí nás přesvědčuje, že je nějaký vesmír a nějaký mozek." tento pokus o inspiraci - >
Je to velmi klíčová myšlenka této reality.Možná si proto zaslouží trochu rozvést.Člověk, který v tomto kontextu o realitě podle mě hovoří zatím nejlíp, co jsem ze všech zdrojů načetl – Květoslav Minařík o tom v knize beseda bohů – str. 47 – 48 píše následující – (ale jen pro zajímavost, třeba to všechno funguje jinak, každý stejně musí následovat svůj osud a svůj přístup, jeho (ne)zodpovědnost)
Vidžnani: Nechť každý ví, že materialistické nazírání vede k útěku od správné cesty k pravdě a k přiznání se k živočišným sklonům z mravní slabosti. Neboť pozná-li člověk, že všechno, co existuje, je neskutečné, neznamená to ještě, že je na úrovni vědomí (jakožto stavu bytujícího v prostředí samých neskutečností) naprosto zbaven vzájemných ovlivnění těmito neskutečnostmi. Vždyť i ony se následkem vlastního sebeuvědomování též pociťují jako něco skutečného. Proto se také nikdo nemůže vyhnout účinkům karmy, která zprostředkuje dobré nebo špatné pocity. Pozná-li člověk kromě toho, že zdánlivě skutečné jevy jsou opravdu neskutečné, ihned ho to neosvobozuje od dosavadních vztahů k těmto jevům; tím je také zachováno sebepoznávání a sebeuvědomování na úrovni pocitů, které jsou vzbuzovány těmito vztahy. Pokud člověk tyto pocity akceptuje, má setrvat v přesvědčení, že pouhé poznání neskutečnosti všeho jsoucího neruší podmínky k nezbytnému uznání subjektivních jevů jako jevů skutečných, ačkoli z objektivního hlediska to skutečnosti nejsou. To znamená, že jenom na základě těchto zřetelů vzniká nutnost, aby byl uznáván karmický zákon. Jinak by se poznání neskutečnosti zdánlivě skutečných jevů stalo bytosti prokletím, jímž by poznamenala svůj osud. Musela by vytrpět příslušné karmické tresty, neboť se neřídila zákonem zpětného působení činů. Proto poznatek, jenž objasňuje zdánlivé skutečnosti jako pouhé neskutečnosti, má zůstat ryze teoretický až do okamžiku, kdy toto poznání přijme celá jeho bytost. Dokud z tohoto poznatku nevyvodí, že se nemusí a ani nemůže, ba dokonce se nesmí obšťastňovat takovými činy, které se jiných bytostí dotýkají bolestně. Nebot' teprve když celá bytost přijme toto poznání a následkem toho se nebude chtít obšťastňovat sobeckými činy, ukáže se i ona sama jako neskutečná, která si proto nezasluhuje té pozornosti, již jí až dosud člověk věnoval. Jinými slovy: dokud nebude zničeno bludné přesvědčení, že je vlastní bytost skutečná, musí člověk jiným bytostem přiznávat právo na činy lásky, jakých si žádá pro sebe. Vzhledem k tomu se poznatky svým obsahem mohou ukázat jako hodnoty bud' abstraktní, nebo konkrétní. Abstraktní jsou tehdy, když se zakládají jen na intelektuálních subjektivních vjemech a jsou opřeny o určitý osobitý závěr. Když však poznávající začne svůj poznatek sdílet se svým vlastním tělem, s celou svou bytostí, stává se poznatek pravdou, neboť je to poznatek konkrétní. To znamená, že je třeba uvádět poznatky do skutečnosti jednáním, které je s nimi ve shodě v absolutním smyslu, nebo - podle mystické nauky - mají být uváděny do života tím způsobem, že si mystik, jenž si je plně vědom svých poznatků, zpřítomňuje ve vědomí své tělo. Zpřítomňování těla ve vědomí v určitém duševním stavu nebo za určitého poznání se proto musí považovat za teoreticky dobrou metodu přenášení něčeho z oblasti abstraktní do skutečnosti. V mystické praxi může každý usilující člověk sám poznat, že toto je jediná cesta k realizacím čehokoli.
Z mé vlastní zkušenosti ještě – Připadá mi, že někteří lidé se svými ideály ať už v souvislosti s omezením relativních osobních a pomíjivých sfér nebo v souvislosti s nutností ušlechtilosti a hmotné a duchovní efektivity v rámci dosažení kolektivní rovnováhy, jakoby staví do velmi nízké agresivní pozice, kdy se jakoby chtějí bít každým svým slovem a svou hrubou energií s těmi druhými a to dle výše sdíleného rozhodně nevypadá jako mistrovský přístup… Není tím myšlen nikdo konkrétní, jen obecně jako takový méně ideální přístup, který někdo zaujímá… Patent na absolutní efektivitu pro všechno a všechny a ještě jej prakticky dokonale zrealizovat má asi málokdo… Květoslav mimojiné v knihách píše, že ačkoliv žádná abstrakce sama o sobě nic nevyřeší, tak je pro bytosti, které nejsou dokonale osvícené někdy vhodnější čerpat ze solidních duchovních zdrojů a jejich logiky, ikdyž odtržené od celkové reality, než podléhat kvůli nějakým momentálním nátlakům ukvapeným závěrům a reakcím… A protože, kdo neriskuje, nevyhraje, sdílím to, ikdyby klidně jen pro sebe ... kdysi jsem četl jednoho člověka, který měl x-čtenářů, tazatelů s kterými konverzoval o potřebě vyvázat se z osobní reality jako z omezující iluze, jako o tom jediném skutečném smyslu života, ale v určité fázi tomu už podle mě chyběla ta důležitá úroveň, že nelze všechno vytlačit jen slovy a sebevědomou autoritou, bez patřičného praktického živého kontextu - získání duševního klidu nutného ke schopnosti uvědomění až za hranice té "iluze", který zase stojí na předcházení nebo zvládnutí všech zbytečných negativních a hrubých situací, do které se může někdo připlést a které jej mohou o klid připravit... Pokud teda někdo vyloženě osamocen třeba někde v jeskyni už nerealizuje jen to přímé duchovní odpoutání a vyvázání se a nemusí už do konce života přicházet do kontaktu s druhými... Já vím, že nemám patent na efektivitu duchovního ani hmotného přístupu a způsoby naplnění různých potřeb, ani se nesnažím nikoho nijak tlačit do čehokoliv nebo od čehokoliv na sílu, ale dávám si velký pozor, když se někdo projevuje, jako by ten patent měl a jako by někdo jiný měl záviset zrovna na jeho podnětech a poměrech... Čímž zase netvrdím, že podněty některých lidí nemohou být inspirativní... Tolik vyčerpávající odpověď...

A ještě jedna věc -

Lao-c’ připomíná, že identifikovat tao popisem
je vyloučeno; je nutné poznat je příslušným proži-
tím. My se však přesto budeme pokoušet popsat je;
pochopit je z popisu může pouze ten, kdo se deduk-
tivními postupy probral fyzikálními jevy k základ-
nímu jsoucnu, k poli, které fyzika teoreticky zná, ale
empiricky nikoli.
Tao považujeme za zrcadlící jev, který odráží
všechny projevy empirického světa. V prožitkových kategoriích se může poznat jako nehnutost, která
vznikne a rozvine se až po dosažení psychické vy-
rovnanosti, jež vznikla jako následek apatie k jevům
smyslového světa.
Tao je tedy poznáno jako duševní nehnutost, kte-
rou člověk netvoří, ale nalezne jako centrum své
vlastní bytosti. Toto centrum je totožné s centrem
silového kosmu, a proto se tao může považovat za
kosmickou kvalitu, která vždy všechno prostupuje.
Objevit se však dá, teprve až vzniknou nezbytné
podmínky. Pak člověk poznává, že ona nehnutost je
niterná pevnost, prýštící z prostupující ho prázd-
noty, a proto jejího původce nemůže hodnotit jinak
než jako živou věčnost.
2. Tao je původcem všeho, ale jeho existenci lze
zjistit toliko prostřednictvím věcí bytujících ve dvou
fyzikálních kategoriích, totiž v čase a prostoru. Čas
a prostor jsou abstrahovány z tao a mají již jméno.
V nich se vytváří všechny jevy empirického světa.
V retrospektivním sledu, tedy za jevy empirického
světa, najdeme čas a prostor v jejich pravé podobě,
totiž jako ryze abstraktní fyzikální činitele. Teprve
v nich nám již svítá tao, dům bez základu, jak je
popisují indičtí filozofové, resp. jako paraátman, to
je stabilizovaný duch kosmu, který člověku, jenž ho
vnímá, uděluje pevnost toho, kdo poznal, že příroda
je hrou iluzí a obelhává jedince zdáním, že je sku-
tečná.
3. Vášeň tu nebuď chápána jako agresivně se uplatňující vůle domoci se slastného smyslového proží-
vání, ale jen jako vnitřní (duševní) nepokoj, který
činí nemožným rozpoznávat fyzikální kvality pří-
rody a tak identifikovat kvalitu nejvyšší, prázdnotu
nebo tao, z níž se všechno vyvinulo jako projev ema-
nace. Vášeň naopak umožňuje postřehovat smys-
lem zraku, ba i hmatu, pouze tvarově dokonanou
emanaci, kterou je příroda ve své nejzevnější tvář-
nosti.
4. Prázdnota na jedné straně, čas a prostor na
druhé straně, ovšem tak, jak je chápe fyzika, jsou
prvotiny existence všeho. Proto pouze jejich identi-
fikací člověk nabývá poznání, které se má k zázrač-
nosti asi tak, jako se má naprosto elementární názor
na život k bezmocnosti vůči osudu.Laoceho tao tě ting od KM str. 15-17...Nejvic mne tu zaujalo - psychická vyrovnanost, jež vznikla jako následek apatie k jevům smyslového světa... A jak už psal zase jinde, na tu vyrovnanost je potřebná pevná základna duševního klidu, kvůli kterému se maji žít etické principy, každodenní koncentrace a uvědomění... A to se nedá vyfilozofovat, ani vytlačit hrubou silou... Stínem by se asi dalo nazvat vše, co stojí mezi povrchem a nitrem v rámci omezujících, sebestředných, zadostivych a odporujicich tendenci... Přiznám se, že vlastně ani nevím, co to nakonec pro každého v rámci jeho karmy vsechno znamená a tim pádem už fakt asi není na místě, abych tu dal zahlcoval prostor, promiňte ale jen jsem chtěl ještě trochu zdůraznit, že to s těmi tendencemi v lidech a jejich interakci mezi sebou není vždy očividně tak lehké, proč by jinak byli války, ale smysl má přesto asi jen to, co může užitečne zafungovat... Patent na efektivní neublizivani nikomu a ničemu a maximální rozvoj potenciálu vždy pro všechny a pro všechno je velmi osemetna věc... Nezbývá mi, než se od polemizivani zde, vrátit ke studiu a aspoň trochu nějaké relativní praxi tak pardon

Ako sa otestujete, či ste osvietení:
Keď si myslíte, že ste osvietení, choďte stráviť týždeň so svojimi rodičmi.

Osvícený nemusí znamenat automaticky dokonale poddajny a splachovaci.Jestli má někdo tendenci být individuálně jakoby až tak "svatý", že se například nechá zabít, nebo i jiné lidi, než by zasáhl proti útočníkovi, nebo nechal někoho zranovat a zneužívat, tak někdo jiný to z hlediska etiky může vidět jinak.Ale asi bude určitě něco na tom, že nebude mít osvícený člověk tendenci na ničem vnitřně ulpivat, kvůli čemu by měl ze sobeckych důvodů někoho jiného tendenci nějakymi způsoby zbytečně zranovat nebo se sám aktivně zapletat do zbytečných konfliktu, ci je vyvolávat bez nějakého hlubšího inspirativního záměru.Jak už jsem sdílel, co psal KM, je nejspíš důležitý rozdíl mezi zableskem osvícení a realizaci osvícení.Dokud vědomí podléhá bytostnym vazbam, nemůže se pry chovat bez následků jako slon v porcelánu... A pokud je už osvicene, tak by mě zase zajímalo, proč by se něco takového melo dělat, leda snad aby se druhým zkusilo dokázat, že pro dané vedomi už to nic neznamená, ale o tom je velmi tenký led spekulovat... Nebo že ikdyz třeba určite karmicke tendence dobihaji, tak pro nitro osviceneho vědomí jsou to už jen vlny na povrchu... Jsou i teorie zda lze osvícení dosáhnout i bez podpory dobre karmy nebo pouze intenzivním odosobnenym soustředěním a uvedomovanim, nebo že je třeba to skloubit s etickou fyzickou a duševní praxi... Např jogami... Já bych osobně neriskoval žádnou ukvapenou násilnou cestu, ikdyz by někdo mohl tvrdit, že je to strach pocházející z jádra egoismu... Ono totiž i šílená "odvaha" může pocházet z jádra egoismu...

Bojovníku, to byl vtip.
Samozrejme, že "osvietený" sa nemusí testovať, či je osvietený. Keď už "to" "vidí", tak už "to" "vidí". Nie je čo testovať.
Ale je to dobrý vtip. Pointa nie je v tom, že "osvietený" sa musí správať tak a tak a že aj "pri rodičoch" sa správa "učebnicovo".
Vtip ukazuje, že pobyt "u rodičov" (tým sa myslí u hocikoho, s kým má dotyčná osoba nejakú spojitosť. Môžeme povedať, že je to spôsobené "karmou".) dosť dobre odhalí, na čom človek môže pracovať. Ukáže mu, kde je, takpovediac, "problém".
Píšem všetky tieto veci v úvodzovkách, lebo keď už "osoba je osvietená", tak vidí pravú podstatu týchto vecí, vrátane karmy. Vidí ich iluzórnu povahu.
V "stave osvietenia" už "osoba" nemusí riešiť "dobrú" a "zlú" karmu a "nutnosť si odžiť nejakú karmu" a "etiku" a "ego". Kým to ale osoba nevidí, tak je karma/etika/ego pre ňu realita a musí si odžiť dobrú a zlú a onakú karmu a je pod vplyvom etiky, morálky, ega, karmy a všetkého, na čo si len pomyslí...

Tá krása toho všetkého je v tom, že nemusíš čakať na vhodnú karmu ani na nič a môžeš práve TU a TERAZ "uvidieť". Ale to musíš "odložiť myseľ na bok". A v tom okamihu - bác - a je "to" "tu"!
A potom si pokojne môžeš myseľ a karmu a všetko zobrať naspäť, keď chceš. Ale už sa na to nepozeráš tými istými očami. Nie je nutné tieto veci zlikvidovať alebo sa nejakou tvrdou sebadisciplínou naučiť ovládať sa natoľko, že s človekom nepohne ani ten spomínaný "pobyt u rodičov". Potrebné je len "uvidieť". A k tomu nás nedovedie sebadisciplína ani učenia ani nauky, ale jasný pohľad (nie fyzickým zrakom). Pohľad nezakalený mysľou. Preto píšem, že ju treba odhodiť, keď človek chce "uvidieť". Netreba sa toho báť. Myseľ neodíde. Počká tam. Je nám potom k dispozícii, kedykoľvek ju budeme chcieť použiť. Ale už to nie je náš pán. Už sa posúva na to miesto, ktoré jej patrí. Je to nástroj. K dispozícii na použitie. Ale ľudia ju nechávajú vládnuť a potom im uniká PODSTATA.

Budu upřímný.Zní to, jakoby se mohl člověk jedním silnějším pohledem vyvázat z karmy, mysli, duše, gravitace té iluzorní reality a už být z obliga a vracet se do ní jen jako do takového divadla, které už bere s rezervou a hraje ho vlastně jen kvůli těm ostatním, nebo kvůli sobě, aby se v jeho zrcadlu, či odrazu mohl zkoušet vidět a naopak mohl vidět do něj.(Protože co jiného mimo této iluze by pak v pravdě mohl odděleně od sebe jiného poznávat?)Ale nevím, jestli to z jiné pozice není zase jako poručíme dešti, větru.Nerad něco předem podceňuju a nerad něco předem přeceňuju.Já nevím k čemu bych to přirovnal, ale asi k tomuto - Když si člověk představí, že je ve snu a svitne mu, že je ve snu a řekne si - já ti dám a schválně třeba vezme zbraň a někoho zastřelí (nebo sebe), aby vyšel najevo ten vtip.Že na tom vlastně nezáleží.Ale v docela jiném snu se může naopak zdát, že po něčím zastřelení dojde k těžko odpustitelné a vyrovnatelné křivdě, utrpení, zradě.Jestli o tom rozhoduje míra jakéhosi "zasnění", na kterém závisí, zda se to, co se odehrává ve "snu" považuje za "podstatné" nebo "nepodstatné", s čímž je pak buď už absurdní nebo stále důležitá jakákoliv možná relativní etika spojená s tím, na čem závisí tato "zasněnost"... Tak se asi musím v extrému zeptat... To někdo může s vědomím intenzivní víry v transcendentní pravdu vzít kulomet, vystřílet ulici, říct si - vždyť co, oni se z toho taky někdy probudí a prohlédnou, a pak si může jít sednout do meditace a jen zabránit, aby ho něco přesvědčilo, že nějak záleží na tom, co se právě stalo, že nějaké případné utrpení s tím spojené je jen závislost na iluzi, která sama o sobě si nezaslouží soucit a ústupky.Může to takto zafungovat? Nebo z toho nakonec může někomu hrábnout, že ještě tak dokonale neprozře a začne mít strach z karmické odplaty?... Když pak přípustíme, že pro někoho je moudřejší postupovat obezřetněji, tak co se tím vlastně chrání? Iluzorní duše nebo Skutečné Vědomí, které by z toho ještě mohlo chytit badtrip, který za to nestojí?... Jestli tomu aspoň náznakem rozumím, tak projevená realita ve formách má již omezené kapacity a pokud je nějaké vědomí vymezeno jejími určitými rozsahy, tak už se pracuje s určitými omezenými kapacitami, které je nutno vyrovnávat asi právě mírou ztotožnění se s nimi.Jakmile je do toho vědomí vtaženo, už asi částečně rezonuje se zkušeností jiných forem a vědomí a je do toho zapojováno a pokud nevládne mocí silnější, než okolní objekty a subjekty, tak může podléhat jejich gravitaci.Díky karmě se dá prý kouzlit takovým způsobem, že i gravitace se dá ohýbat.Ale dokud je to furt jen součástí iluze, je to stejně omezené.A pokud na tom vědomí ulpí, tak ho to omezí, stáhne a spoutá.Strach z karmických následků nebo sebevědomá, či až šílená víra ve vlastní moc je tedy velmi ošemetná věc.Kdo si může dovolit zacházet s fyzickou a astrální gravitací jako s nepodstatným vtipem?A kdo by měl postupovat obezřetně a je to tedy moudré, nebo je to naopak oddalování odhalení iluze?Schválně zkouším vyvolat pochybnost, protože jsou lidé, kterým z toho, když čtou o tom, že všechno je iluze a kteří se snaží prozřít a nějak je to "podvede a převálcuje", tak se dostanou do schízy a můžou třeba skočit pod vlak.Takže z jejich pohledu to taková sranda není.Evidentně jim něco připadalo natolik skutečné, že je to přemohlo... Někteří lidé jsou rádi, když uvěří v magickou moc rovnováhy, harmonie, etických principů a ctností a dělají to nejlepší pro sebe i ostatní, aniž by na tom nějak moc ulpívali a drží si nějakou pomyslnou diplomatickou "zlatou střední cestu"... A nepodléhají takovým strachům, stresům a tlakům ve spojitosti s fyzickými a duševními stavy.... Těžko jim radit, aby to brali jen jako iluzi a zkusili schválně porušit všechna pravidla, od kterých je odrazuje strach a na tomto vrcholu, že budou osvobozeni... Snad nemluvím, jako posel márův, ale jestli jo, tak asi, pokud se to někoho dotkne, tak si odpověď našla svého příjemce... Pokud ne, tak se může osvícený zasmát vtíravému pokusu, aby iluze někomu vnutila svou realitu ...

Veď som napísala, že pokiaľ tú (iluzórnu) podstatu vecí osoba PRIAMO neuvidí, tak je pre ňu tento svet skutočný. Vrátane karmy a všetkého, čo v tomto svete je. Je k ničomu sa presviedčať o iluzúornosti niečoho, čo je pre človeka skutočné. Tým sa zapletá do ešte väčšej kaše. A cesta von spočíva práve vo vymotaní sa z kaše, nie v ďalšom zamotávaní sa.
Tvoje hypotetické príklady hovoria o urobení nejakých "zlých" činov s "vědomím intenzivní víry v transcendentní pravdu". Takáto viera je ale nekonečne vzdialená od "reality osvietenia". Nemôžeme pliesť hrušky s jablkami. Myseľ nikdy nepochopí "realitu osvietenia". Takže keď sa tieto hypotetické dilemy snažíš vidieť alebo vyriešiť z pohľadu mysle, stále narážaš na problémy. To je pochopiteľné. Myseľ PRAVDU nedokáže obsiahnuť.

Ide o to, čo človek chce.
Keď človek chce filozofovať a precvičovať myseľ, tak má k dispozícii obrovské množstvo nauk, učení a filozofií. Stačí si vybrať. Ale keď chce VIDIEŤ, musí myseľ a všetky intelektuálne hračky odložiť.

Květoslav píše o tom, že pokud se adept pokouší na sílu vyvíjet koncentrace, bdělost, pozorování a uvědomění za hranice svého běžného vědomí, ale nemá vyřešenou etickou základnu své bytosti, bude v něm vznikat propast mezi stavy nadosobními a těmi běžnými.Proto nejprve doporučuje jako přípravu karmajógu, bhaktijógu a etické principy, které sám specifikoval.Koncentrace je vlastně tlak, stejně jako askeze, i půsty... A nelze se protlačit až k jádru a realizovat jej celou bytostí, pokud při těchto pokusech je bytost odkláněna nevyřešenými tendencemi.A tomu má předcházet právě etická příprava a změna duševní náplně a další věci.Aby se jakoby dokázal různých nižších tendencí pustit né s utrpením, ale zcela přirozeně, protože směřuje k něčemu, co jej naplňuje víc a o co by jej vše rušivé obralo, kdyby se toho nepustil.Ale sám nemám od něj ještě vše uceleně nastudováno.Musím projít všechny jeho knihy, protože u něj mám zatím nejvíc pocit, že věděl o čem mluví.Pak když se tak stane si shrnu sám nejklíčovější souvislosti a pak už nezbyde než navázat o to větší praxí.Takže nebudu nějak dál rozvádět.Jen můžu ještě zopakovat, co jsem sdílel v předešlých příspěvcích - Tao považujeme za zrcadlící jev, který odráží
všechny projevy empirického světa. V prožitkových kategoriích se může poznat jako nehnutost, která
vznikne a rozvine se až po dosažení psychické vy-
rovnanosti, jež vznikla jako následek apatie k jevům
smyslového světa.
Ale nelze se podle Květoslava správně soustředit, dokud existují nevyřešené silnější touhy a sklony, které od toho adepta odklání, proto se připravuje půda karmajógou a bhaktijógou, kde se pracuje na očištění činnosti a sklonů.Také psal něco v tom smyslu(přesná slova už nevím, ale přeneseně), že snažit se kontrolovat koncentrací něco jen už v rovině projeveného sklonu, či činnosti, aniž by se hlubším způsobem vyřešila rovina, kde tento sklon vzniká je jako se snažit koncentrací zpomalovat běžící motor, namísto aby se motor(zdroj přízemního sklonu, přání) zastavil a samo to přirozeně odpadlo.Ale tady jen opakuji.Snad bude případný čtenář obezřetný a nebude brát myšlenku soustředění a uvědomění až za hranice fyzických a duševních oblastí na příliš lehkou váhu.To za mě stačí.Pokud někdo bude mít zájem může zkusit prostudovat Květoslava nebo udělat cokoliv, co uzná sám za vhodné.

Keď človek chce hľadať v knihách, môže. Keď človek chce hľadať v pôstoch, môže. Keď človek chce hľadať v sebadisciplíne, môže. A keď je človek už z toho všetkého unavený a chce prísť veci na koreň, môže.
Je to na nás, ako sa chceme hrať, dokedy sa chceme hrať a či sa vôbec ešte chceme hrať.

Mimochodom, na hre nie je nič zlé. Ale len pre toho, kto sa chce hrať. Inak je to utrpenie.

Tvé odpovědi už asi zbývá jen to pověstné buddhistické - žádné tělo, žádná duše, žádná slova, žádné vědomí, žádná realita... Ale to jsou pro toho, kdo není osvícený z jisté úrovně jen silácké řeči.Pokud se u člověka prokáže nějaká tendence jako "zdánlivě nezbytná" již se nabízí otázka, jak k tomu přistoupit.Buďto dokáže vše vyřešit vhledem do pomíjivosti.A pokud ne, není taková tragédie zkusit na tom zapracovat z nižších úrovní.Uváží - li se, že lidé se povětšinou zaobírají jen pomíjivými smyslovými, pudovými, či citovými vzruchy nebo obhajobou izolovaně samo o sobě prázdných názorů.

Každý vidí to, čo chce vidieť. Niekto to môže vnímať ako silácke reči, ako píšeš. Niekto iný, naopak, môže získať nový pohľad na vec. Môže z hĺbky svojho utrpenia uvidieť iskričku svetla. Keď je v stave, že skúsil rôzne metódy, spôsoby, postupy a stále nenachádza to, čo hľadal, tak si môže zrazu uvedomiť, že existuje aj iná cesta. Cesta - Necesta. A to je to, o čom píšem. Itenzívne utrpenie má VEĽKÝ potenciál. Môže byť tým hnacím motorom až k samotnému prebudeniu. Takže taký človek nemusí zúfať. Aj keď si myslí, že už vyskúšal všetko a už je zúfalý z celého svojho márneho snaženia, môže si byť istý, že aj preňho existuje cesta. Dokonca je bližšie než si myslí.

Naděje je mocný spouštěč, víra taky.Tak bych asi jen čtenáře případně varoval, aby se po všem utrpení nechtěli jen propadnout do ochablosti a otupělosti.Ta se totiž někdy nežádostivému a odproštěnému vědomí podobá.Ponechat všechno kolem sobě samému a probudit se zní lákavě.Nemyslel jsem silácké ve smyslu, že by jses chtěla vytahovat, ale silácké ve smyslu, že stačí pár slov, dojmů a pojmů a vše začne směřovat do nirvány.To je podle mě chyba.Utrpení nemusí vznikat kvůli vědomému záměru a nirvána není zaručena tím, že se člověk vědomě rozhodne přestat snažit o cokoliv.Víc asi dodávat nebudu, na to už si každý musí přijít sám.Jen snad, že odpoutaná činnost stojí kvalitativně výše, než spoutaná nečinnost.Pokud se nejedná o tento případ, ale jedná se o sattvickou odpoutanost, pak je to věc jiná, ale jen aby někomu neušel čas s tím, že po tom, co mu nic nefungovalo se zkusil ukolébat v nějaké pasivitě v představě, že již realizuje nirvánu.To jen taková záchranná pochybnost na okraj, pokud to není ten případ, pak v pořádku.

Toto je veľmi mylná predstava. Nestačí pár slov a pojmov. Dokonca nestačí ani milión slov a pojmov. Píšem práve o opaku - všetky tieto slová a pojmy (a s nimi CELÁ myseľ) musia ísť preč. Myseľ je kamarátka, ale nie vo fáze, keď človek žije v mysli.
Cesta ku Slobode je Cesta VON z mysle.
A von z mysle sa nedostaneš ďalším premýšľaním o tom, ako sa dostať von z mysle. Tým sa len zamotávaš hlbšie do mysle. Ale keď CHCEŠ intelektuálne cvičenie v podobe premýšľania, maj ho. Aj v tom je krása. Ak však človek chce Slobodu, musí z pút mysli von.

Bylo to snad na pohled myšleno ironicky.Tady už mě jen napadá, že je třeba si dát i pozor na to, aby tendence k odpoutani nepochazela z odporove, ci poutave síly nižší osobnosti, ale aby to bylo přirozene se uvolňující harmonické zrikani se na základě přímého prožitku bytosti upinajici se úspěšně na vyšší stavy po změně duševní náplně a předcházení všech zbytečných zatěžujícich situací... A vědomím pomijivosti jak těch nižších, tak vyšších prožitku...

Ještě by bylo možná dodatečně na místě, abych se trochu omluvil, že jsem asi nějak kvůli zdůrazňujícímu efektu použil ironický tvar, namísto abych to rovnou napsal prostě logicky správně.O těch slovech, dojmech a pojmech.Snad to nebude v celkových poměrech taková tragédie, nějak jsem to prostě napsal, jak mě to napadlo.Nemělo to být nic útočného.

Čože? Nie, nemala som z toho príspevku pocit útočného tónu. (Ani mi to nenapadlo.)
Ale keď už píšeš tento svoj posledný príspevok, tak možno je to taká malá pripomienka, že nie je od veci vyjadrovať sa jasne. Alebo aspoň, podľa možností, čo najjasnejšie a najpresnejšie. No nie vždy sa dá vyjadriť jasne a presne, lebo jazyk nepostačuje na vyjadrenie niektorých skutočností. Lepšie povedané, žiadnych skutočností. Ale to už je na ďalšiu diskusiu.

Slovo "výživa" samo o sobě nikoho nezasytí.Slovo "klid" neuklidní.Slovo "charakter" nezušlechtí.Leda by se jednalo o nějakou mocnou sugesci nebo předmět nějaké magické, či mystické koncentrace, či meditace.Nebo, jak jsem sdílel - Ikdyž se KM pokusil popsat Tao a taky to má třeba jako abstrakce něco do sebe, tak bylo taky psáno, že Tao jež lze pojmenovat, či vyslovit není skutečné Tao.Prostě nejspíš vždy více platí, že slova jsou spíše symboly a odkazy toho podstatného.Pokud zůstane bytost jen na úrovni slovních abstrakcí, tak jak již tady bylo zmíněno, může na ni ustrnout.Mohou být užitečné pro nějaké naznačení a dočasné zachování určitých souvislostí, abstrakcí, u kterých si člověk může vybavit, na co třeba kdysi přišel a co pozapomněl, nebo přijít na možnost, že existuje možnost něčeho, na co ještě nepříšel.Ale toť už otázka.Slovo "ticho" je také již forma, která působí určitý hluk.Jenže ticho nelze taky ani vynutit povrchním potlačením.Květoslav třeba píše, že je užitečné nastudovat kvalitní duchovní zdroje, protože ikdyž se jedná samo o sobě o úroveň relativních teoretických a svým způsobem izolovaných, odtržených abstrakcí od celkového kontextu života, tak zase to vytváří alespoň trochu jakoby relativně méně závislou pozici, ze které se dá vidět něco trochu jinak mimo možné ukvapené reakce a nátlaky.On to hlavně popisoval tak, že když adept zná popisy stavů z knih, tak si snadněji intuitivně přiřadí správný význam toho, co se mu právě může dít a proč.A někdy třeba neví, dokud si někde něco jakoby s odstupem nepřečte nebo neposlechne z vhodného zdroje.Ikdyž je nejspíš jasné, že slova ztrácí význam, pokud se vytrácí ten živý, inspirativní, ideální zdroj, či potenciál za nimi, na který ideálně mají poukazovat a ke kterému mají vést.Toť za mě asi tak.Taky ještě psal, že někdy je lepší si pokorně přečíst určité prověřené zdroje v knihách a zkusit se chytit jejich logiky, než podlehnout nějakému klamnému přesvědčení, že třeba člověka k něčemu vede jeho vyšší intuice, ale jedná se třeba o projev nižších pohnutek z nižších úrovní.Ikdyž teď spíš parafrázuju, nejspíš použil trochu jiná slova.Nevím, já ze svého pohledu zatím vidím jako užitečné si zkusit projít všechny jeho knihy, stejně jako doufám, že poté již nebudu vidět jako užitečné dokola omílat jen teorii bez funkční praxe.Tak se uvidí.Jak jsi psala, že přijít něčemu na "kořen"... Jednoduše řečeno v širším kontrastu, nevím zda stačí pouhé upuštění od jakéhokoliv záměru, nebo čisté pozorování a uvědomování v klidu, či během projevených sklonů a akcí, nebo je nutné někdy i ovlivňovat vědomí, sklony a akce záměrnou duševní i fyzickou prací, zda je nutné pracovat i na dobré karmě se správným odpoutaným přístupem, či dobrém naladění, co nejnezávislejším a nejbezpředmětnějším, než to člověka pustí dál a ztlumí jiné hrubější sklony, které jej od uvědomění a realizace mohou odvádět... Dosáhnout vrcholu nezasahování a uvědomění právě jen spontánním rozvíjením nezasahování, nebo je naopak třeba vhodnější v jistých fázích zasahovat, ale se správnými zřeteli a přístupy... Jen opět dávam na vědomí, že ty rozdílné, ovšem i prolínající se možnosti, tu jsou... Já už si cestu vybral, ať si ostatní svou "efektivní cestu" vidí pro sebe - samozřejmou, či paradoxní - v čem chtějí a musejí...

Teória má svoje čaro, ale skutočné Poznanie nám neprinesie. Prinesie nám teoretické poznaky. A teoretické poznaky a skutočné Poznanie sú úplne rozdielne veci. Ľudia si to často zamieňajú a myslia si, že keď vedia nejaké informácie "o" niečom, že vlastne vedia, ako to v skutočnosti je. A to je tá naša bariéra, korá nám bráni vidieť priamo.

Nejen tohle je bariéra.Nekdy je proste bariéra to, ze na určite poznání není adept bytostne připraven.Pak už je otázkou, zda někdo věří, že se dokáže nutným způsobem pravdy dobrat sám, nebo že má pro něj cenu hledat inspiraci i v abstrakcich někoho jiného.To za mě jen tak na pokus o úplnost.

Môžeme to nazvať napríklad tak, že "je to jeho karma".

Zde bych zase chtěl varovat před rezignovanym fatalismem.To, že na určite úrovni je třeba už vše predurceno neznamená, že si někdo může lehnout na gauč k televizi a čekat na zázrak. Protože ty realizujici se možnosti probíhají každým okamzikem a pokud jsou stavy vědomí utrpne, není zas tak velká úleva si říct, že to byl všechno jen nezvratny osud.